Výstavy

Viktor Pivovarov Rusko-český umělec Viktor Pivovarov, který je dnes pokládán za jednoho z čelních představitelů tzv. moskevské konceptuální školy, se dlouhá léta živil jako respektovaný ilustrátor dětských časopisů (Vesjolyje kartinki) a knih. Po dokončení studia knižní a časopisecké tvorby na Vysoké polygrafické škole v Moskvě r. 1962 vytvářel nejprve publikace pro děti se svou první ženou, básnířkou a spisovatelkou Irinou Pivovarovovou. Současně ilustroval i dětské knihy svých přátel a básníků, jako byli Korněj Čukovskij, Ovsej Driz nebo Genrich Sapgir. Ilustrovat nepřestal ani poté, co v sedmdesátých letech začal volně tvořit. Tehdy mj. obrazově doprovodil do ruštiny přeložené Pohádky Hanse Christiana Andersena, v letech osmdesátých pak překlad pohádky Vítězslava Nezvala Anička skřítek a Slaměný Hubert nebo Skandinávské pohádky. Po přestěhování do Prahy r. 1982 se vlivem okolností k dětské ilustraci již nedostal. Téhož roku publikoval pouze vlastní knihu pro děti Velké a malé (v ruském originálu Bolšoje i maleňkoje poprvé vydanou r. 1978 v Moskvě), kterou do češtiny volně přeložila jeho druhá žena, historička umění Milena Slavická, a jejíž děj Pivovarov nově a zcela netradičně zasadil do pražského prostředí Malé Strany. Následovaly už jen ilustrace k českým překladům básnických sbírek Velemira Chlebnikova, Borise Pasternaka a Borise Sluckého a jeho vlastní knižní tvorba, v níž pokračuje dodnes. Pivovarovovy ilustrace představují neodmyslitelný základ jeho volné produkce. Obraz je zde v úzkém spojení se slovem a výtvarná forma není homogenní, ale různorodá, odvíjející se od obsahu jednotlivých textů: ilustrativní kresby jednou vzdáleně odrážejí tvorbu ruských avantgardistů, podruhé navazují na tradiční realistické zobrazení umocněné imaginativní tematizací. Jsou figurativní i nepředmětné, geometrické a amorfní, s lyrickým či expresivním rukopisem jako jeho pozdější volná malba. Propojení slova a obrazu se významně projevilo ve specifickém výtvarném žánru tzv. alb, které na počátku 70. let Viktor Pivovarov vytvořil s dalším ruským konceptualistou Iljou Kabakovem. Jde o kresebné či akvarelové cykly kombinující obraz a textový doprovod a umožňující v postupně rozvíjeném obrazovém příběhu pojednávat jedno téma v různých variantách, vyprávět příběh či konceptualizovat stále se vracející problém. První alba Pivovarov realizoval, resp. dokončil r. 1975 (např. Slzy; Tvář; Zahrada; později také vytvořil album Mikrohomo ,1979 nebo Agent v Norsku, 1993) a v koncep...

Karolína Juřicová (kurátorka) Jan Hísek (*1965) Narozen 26. července 1965 v Praze, Československo Malíř, grafik, kreslíř, ilustrátor. Studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1984-1990, ateliér knižní kultury a písma, profesor Milan Hegar a docent Jan Solpera.) Žije a pracuje v Praze. "Jan Hísek je snivý typ umělce s romantickými kořeny. Citlivý životní i tvůrčí solitér, jehož dílo vyrůstá z tradic literárního symbolismu a vlastní vrstevnaté imaginace. Cesty jeho osobního a uměleckého života nevedou pouze po povrchu, ale jako jedny z mála se ubírají i dovnitř, do labyrintu nitra. Není lehké je vždy sledovat, ale putování po nich rozhodně stojí za to." Radek Wohlmuth Anotace k výstavě DSC Gallery uvítá v novém roce svůj první výstavní projekt a vrací se tak ke svému již zaběhlému autorovi s velmi autentickým rukopisem, Janu Hískovi (Údiv větru 2021). Výstava "Lev v jeskyni" znovu otevírá jeho fascinující svět, který zve diváky na výpravu do hlubin imaginace plné mystiky a skrytých významů. Autorova tvorba opět osciluje mezi reálným a imaginárním a nabízí cestu do niterných zákoutí lidské duše i přírody. Jeho kresby a malby vytvářejí prostor složitě komponovaných ornamentů, kde fauna a flora ožívají v poetických vizích. “Inspirace symbolismem a umělci jako Gustave Doré či William Blake je patrná v důrazu na detail, imaginaci a snovost. Jan Hísek je ve svém projevu lyrický a poetický, často je ovlivněn sny, které si pečlivě zaznamenává. Ztracený ráj od Johna Miltona ilustroval Gustave Doré s důrazem nejen na epickou velikost biblického příběhu, ale i na melancholii a poetiku. To jsou aspekty, které jsou velmi blízké i pro přemýšlení nad kompozicemi Jana Híska", vysvětluje kurátorka výstavy Karolína Juřicová. https://art.ceskatelevize.cz/kulturni-prehled/vernisaz-vystavy-lev-v-jeskyni/0CKRP Galerie ...     Termín 27.01.2025 - 28.02.2025 Web https://dscgallery.com/ ...

Roman Prahl Patří mezi přední znalce dějin umění v Čechách „dlouhého“ 19. století, jež pojímá s širokými přesahy časovými i oborovými. Řadu let působil jako odborný pracovník v Národní galerii v Praze, kde autorsky zpracoval řadu významných výstavních projektů, které přelomovým způsobem zpracovaly řadu do té doby přehlížených témat. Z nich připomeňme alespoň Z malířských salónů v Praze před sto lety (NGP, 1980) či Maxmilián Pirner 1854-1924 (NGP, 1987). Jeho široké rozkročení ale charakterizuje i spolupráce s památkáři, která vyústila v pracích o funerální plastice. Zásadní je také jeho podíl na pořádání mezioborových sympozií k 19. století v českých zemích, vzniku Uměleckohistorické společnosti a obnovení činnosti SVUP. Barbora Špičáková Historička umění, vystudovala též teorii designu a nových médií, pracuje v Archivu výtvarného umění. Anotace k výstavě Výstava připomíná osobní novoroční přání umělců a umělkyň coby význačný žánr je­jich tvořivosti. Profese těchto autorů sahají od designu a grafiky přes fotografii a malíř­ství až k architektuře. Připomínají se tu jména v kulturní veřejnosti slavná, známá i méně známá, ale v žánru novoročenky ne­méně zasloužilá.  Výstavu zahájí Roman Musil, ředitel ZČG, Roman Prahl, autor výstavy, a Barbora Špičáková, kurátorka a historička umění Archivu výtvarného umění. https://art.ceskatelevize.cz/kulturni-prehled/vernisaz-vystavy-autorska-novorocenka-fenomen-vytvarne-kultury/0CC6R Galerie Západočeská galerie v Plzni   Pražská 13   301 00 Plzeň Termín 04.12.2024 - 26.01.2025 Web https://www.zpc-galerie.cz/cs/pripravovane-vystavy ...

B.K.S. - KUSÉ VÝPISKY Z ARCHIVU 1974 - Vznik B.K.S. 1975 - První ze společných návštěv Sedlecké kostnice. 1976 - Počátky filmové tvorby B.K.S., film „Ďábelští doktoři“. 1977 - Dočasně se vydělují Dubnický a Nesveda – bacilonosiči B.K.S. 1978 - Dunajevský zaujal svým v oleji provedeným cyklem sebevrahů. 1979 - Započata systematická spolková práce na poli ikebany. 1980 - I. Sjezd B.K.S. na dole Hořkovec. „ČEKEJ ACH ČEKEJ, CO JINÉHO TI ZBÝVÁ“. 1981 - Nalezeny svitky u Molochova. Tyto se později stávají pro B.K.S. kultovními. 1982 - Z území stávajících žup je vyčleněna Svěřenecká župa Peánovská. Kurátorem J.Z.L. - Ostrovid. 1983 - Rozvíjí se fenomén „TŘETÍHO ROKOKA“. 1984 - Na první z pravidelných blizen, jsou členové dekorování dvojitým třapcem Řádu zmaru. 1985 - Na Jadranu vzniká dia seriál „Časem pověřeni“. 1986 - B.K.S. zakladatelem Řádu Zelené Berušky (ŘZB). 1987 - Základní zásady pro pořádání Dne B.K.S. (Řád blizen) poprvé kodifikovány. 1988 - Z humanitárních důvodů ustaven Penzijní úřad pro emeritní členy (PÚPEČBKS). 1989 - V soutěži na komturskou hvězdici ŘZB vítězí šifra Ostrowid. Auto - moto: Grosglockner pokořen. 1990 - První z grafických symposií skúrografie (Kadaň 1). 1991 - V měsíci hrozby proběhla v Galerii Pi-Pi Art výstava „17 let tajné organizace B.K.S.“. 1992 - Vypracovány stanovy Podkomise pro útlum publicity. Kalifornské turné B.K.S. 1993 - Kodifikováno Kalendárium B.K.S. Obdržena cena Revolver Revue za erotický fotoseriál. 1994 - Zvláštní číslo časopisu Výtvarné umění „Dvacet let tajné organizace B.K.S.“ Náklad zaklihován. 1995 - Přímo v expozici Veletržního paláce otevřena Kancelář B.K.S. pro práci Národní galerií. 1996 - V Národní galerii proběhla výstava některých krajinomaleb z tajných krajinářských klyzní B.K.S. 1997 - II. Sjezd v Peánově. „CÍLEVĚDOMÝM VYDLABÁVÁNÍM IDEJÍ K JEJICH ÚPLNÉMU atd.“ 1998 - Na I. Feriální blizně proběhlo symposium užité mystické keramiky „POPELNÍK 98“. 1999 - V Nové Pace proběhla předčasně ukončená výstava „Ikebana ve specifické citaci B.K.S.“ 2000 - III. sjezd /londýnský/ „OZVĚNY PŘÍSLIBŮ NÁZNAKŮ … V ODLESKU VZPOMÍNEK Z DOSLECHU“. 2001 - Otevřeno nové detašované pracoviště a knihovna KBKSPPNG pod pláštíkem CSU v ulici Jelení. 2002 - Župan Ostrovid uveden do volnějšího režimu individuální kúry rekreativní. Tak až dosud. 2003 - Prvá veřejná prezentace zbraňových systémů ve velkém sále pražské Lucerny. 2004 - Po SÚZI a LSJ je navázána spolupráce i s Jedinečným Svatopěstitelským Družstvem. 2005 - Po Děkanovi a...

Marcel Fišer The exhibition, organised on the occasion of the 60th birthday of the publisher, collector and poet Martin Souček, features his art collection and the parallel art publications of his publishing house Arbor Vitae. The publishing house was established in the early 1990s in Náchod, in close proximity to the Gallery of Fine Arts. The first books to be published were catalogues of local exhibitions; later he concentrated on fine art and architecture. Before long, Souček began to collaborate with several major figures in Czech art, for whom he became their main publisher.This included people such as Stanislav Kolíbal, Eva and Jan Švankmajer, and František Skála. Today there’s a long line of such figures — not only artists but also art historians and typographers, who appreciate Arbor Vitae’s professionalism, personal approach, and above all, dedication to achieving the most perfect result — a beautifully produced book. This corresponds with the fact that Arbor Vitae is the most successful publishing house in a prestigious competition: The Most Beautiful Book of the Year. Alongside his publishing activities, Martin Souček began to systematically collect art. In addition to the personalities with whom he came into close contact while publishing their catalogues and monographs (Rudolf Dzurko, Marie Blabolilová, Vladimír Hanuš, Jan Hísek), the presentation displays several areas corresponding to the books he published, be it Surrealism, Symbolism, art by Czech Germans, and Art Brut. Also a significant subject of Souček’s collecting and editorial interest was the art of the post-war generation (Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč, Stanislav Podhrázský, Zbyněk Sekal, Mojmír Preclík). Marcel Fišer, exhibition curator Anotace k výstavě Výstava, uspořádaná k šedesátinám nakladatele, sběratele a básníka Martina Součka, představuje jeho uměleckou sbírku a souběžně i výtvarné publikace jeho nakladatelství Arbor vitae. Nakladatelství vzniklo na začátku 90. let v Náchodě v těsné blízkosti Galerie výtvarného umění. První vydané knihy byly katalogy zdejších výstav a také později se soustředil na výtvarné umění a architekturu. Záhy začal spolupracovat s několika zásadními osobnostmi českého umění, pro něž se stal kmenovým nakladatelem, například Stanislavem Kolíbalem, Evou a Janem Švankmajerovými nebo Františkem Skálou. Dnes už jich je celá dlouhá řada, a to nejen výtvarníků, ale i historiků umění nebo typografů, kteří zde nacházejí jinde nevídanou profesionalitu, o...

Ivo Habán Výstava Oskara Spielmanna (1901–1974) v GAVU Cheb je prvním souborným připomenutím umělce v prostoru někdejšího Československa od roku 1936, kdy se malíř naposledy představil v Brně, Praze a Bratislavě. Německy hovořící rodák z Brna náleží do příběhu meziválečné scény českých zemí. Svým více než třicetiletým pobytem v Alžírsku a v Maroku se zároveň v mnohém vymyká. Po studiích ve Vídni a na pražské Akademii působil v řadách brněnského uměleckého sdružení Scholle. Roku 1931 odjel díky stipendiu do Paříže, odkud pokračoval do Alžíru. Na severu Afriky setrval až do poloviny šedesátých let. Jako pokřtěný katolík s židovskými kořeny se záhy začlenil do alžírské výtvarné scény a stal se stabilní součástí prezentací umění francouzské severní Afriky. Roku 1945 obdržel prestižní alžírskou uměleckou Grand Prix, která definitivně stvrdila jeho status alžírského umělce. V Alžírsku, kde působil také jako středoškolský pedagog, setrval i v prvních letech nezávislosti. Přesto zemi nakonec opustil a závěr života prožil v jihofrancouzském přístavním městě Toulonu. Středoevropan Spielmann se stal součástí tzv. alžírské školy a do značné míry se identifikoval s arabskou kulturou. Jeho umělecký odkaz vytvořený na sklonku koloniální éry propojuje kulturní světy pomyslného Západu a Východu. Výstava představuje na osm desítek maleb a velkoformátových kvašů z institucí i soukromých sbírek. Přibližně polovinu děl se podařilo zapůjčit z francouzské části pozůstalosti umělce, většinu Spielmannových prací spatří současné publikumv České republice vůbec poprvé. GAVU Cheb presents the work of Oskar Spielmann (1901–1974). It is the first comprehensive commemoration of an artist from the former Czechoslovakia since 1936, when the painter himself showed his work in Brno, Prague, and Bratislava. This German-speaking native of Brno was a part of the interwar art scene in the Czech lands. At the same time, his more than thirty years of residence in Algeria and Morocco distinguish him in many other ways. After studying in Vienna and atthe Prague Academy, he worked in the ranks of the Brno art association Scholle. In 1931, thanks to receiving a scholarship, he went to Paris; from there, he continued on to Algiers, remaining in North Africa until the mid-1960s. A baptised Catholic with Jewish roots, Spielmann was soon integrated into the Algerian art scene and became a firm presence in exhibitions of French North African art. In 1945 he received the prestigious Algerian Art Grand Pr...

Vladimír Hanuš, kurátor: Zdeněk Freisleben Vladimír Hanuš se narodil 19.5. 1961 v Rychnově nad Kněžnou, zde vystudoval gymnázium (1976-1980) a po neúspěšné maturitě -chtěl být pilotem - odchází na dvouletou hotelovou školu. Následně nastupuje na Základní vojenskou službu v Plzni (82-84). Po propuštění pracuje v Praze jako stavební dělník a usiluje o přijetí na Akademii výtvarných umění. Přijat byl v r. 1988 a studoval u významných českých výtvarníků Karla Malicha (zde obdržel Ateliérovou cenu AVU) a Františka Hodonského (1988-1994). V roce 1996 obdržel stipendium The Pollock-Krasner Foundation, Inc. v New Yorku. Pravidelně vystavuje v České republice i v zahraničí. Je zastoupen ve sbírkách státních galerií (VČG Pardubice, OG Rychnov nad Kněžnou, GMU Hradec Králové, GAVU Cheb, GKK-Klatovy-Klenová, Horácká galerie-Nové Město na Moravě, GVUN Náchod) i významných soukromých sběratelů. (ČR, Anglie, Francie, Holandsko, Německo, Švýcarsko, Kanada, USA). Zachycuje českou krajinu jinak než ostatní čeští malíři. Stát se malířem se rozhodl ve svých 24 letech a s třiceti lety zkušeností lze jeho dílo srovnávat s orací takových osobností, jakými byli František Kupka či Josef Šíma. „Hanušova malba potlačuje kresbu, barva atakuje naše smysly, buduje prostor, plní funkci světla. Diváka na první pohled zaujme koloristický účinek obrazů a barevná souhra skvrn a akumulovaných vrstev rafinovaně odstupňovaných tónů, díky nimž barvy z plátna vystupují, vyzařují a pulzují. Tvary nejsou přesně geometricky vymezené a jejich plochy mají nepravidelné, mnohdy až transparentní okraje. Jemně promalované barevné vrstvy se překrývají a prostupují. Ve své většině jde o podivuhodné zachycení krajiny, velmi odlišné od české krajinářské tradice, a přitom z ní vychází a rozvíjí ji.“ (Zítra bude oblakem-Galerie Smečky,Praha 09/2016 - PhDr. Ing. Martin Souček) Anotace k výstavě Petrkov č.p.13 u Havlíčkova Brodu Vernisáž, přátelská blízkost rozhovorů, skvělá instalace, hudba a čtení textů… Petrkov úplně rozkvetl novou výstavou Vladimíra Hanuše a světlem, které jako by bylo obrazy a objekty v prostoru chodby a salónku násobené! Veliké poděkování vedle autora patří Zdeňku Freislebenovi a Ondřeji Hanušovi! Galerie ...     Termín 20.04.2024 - 20.09.2024 Web https://www.facebook.com/Petrkov13/?locale=cs_CZ ...

Kurátorka: Adriana Primusová Stanislav Podhrázský (1920–1999) byl jako mnozí další v mládí silně ovlivněn surrealismem, zejména pak osobností Mikuláše Medka, záhy však přešel na vysoce autorskou, solitérní cestu. Kniha věnuje pozornost jak Podhrázského dílu malířskému, tak kresebnému a sochařskému. Pokouší se zasadit je do kontextu, který v mnoha ohledech autora spojuje s vynikajícími představiteli italské renesance, manýrismu anebo symbolismu. Společné je jim hledání krásy a tajemství lidské emotivity, jež ovšem každý z nich nalézá v řádu výtvarného jazyka své doby.  Stanislav Podhrázský je jedním z nemnoha českých umělců, kteří by, nebýt komunistické periody, bezpochyby dosáhli, díky nadčasovosti a jedinečnosti své tvorby, evropské proslulosti. Jeho zvláštní lyrika plná jistého znepokojení v sobě spojuje aktuální dobové tendence jako surrealismus, abstrakci, novou figuraci, a přesto si ve svém spontánním projevu zachovává charakteristickou osobitost.   Anotace k výstavě V roce 2020 uběhlo takřka bez povšimnutí (také kvůli omezenému kulturnímu provozu v důsledku protiepidemických opatření) výročí 100 let od narození jednoho z nejosobitějších českých umělců generace nastupující po druhé světové válce Stanislava Podhrázského (1920–1999). Jak uvedla Marie Klimešová, Podhrázský je jedním z nemnoha českých umělců, kteří by, nebýt komunistické periody, bezpochyby dosáhli, díky nadčasovosti a jedinečnosti své tvorby, evropské proslulosti. Galerie Středočeského kraje otevírá 22. října 2023 až 4. února 2024 výstavu jednoho z nejosobitějších českých umělců generace nastupující po druhé světové válce, Stanislava Podhrázského. Vernisáž výstavy: 21. října 2023, od 16:00 hod. Vstup ZDARMA. https://gask.cz/akce/vernisaz-vystavy-stanislav-podhrazsky-a-pratele/   Galerie ...     Termín 22.10.2023 - 04.02.2024 Web https://gask.cz/vystava/stanislav-podhrazsky-a-pratele/ ...

Petr Wittlich, kurátor výstavy a autor publikace. Petr Wittlich je jednoznačně nejdéle působícím pedagogem na Ústavu pro dějiny umění FF UK. Nejen kvůli délce svého působení, ale také díky své odborné a morální autoritě zásadně zapůsobil na myšlení o moderním umění několika generací českých historiků umění. Roman Prahl o Petru Wittlichovi napsal, že „je českou inkarnací vzácného typu historika umění, který kdysi na univerzitě vystudoval, tam také zůstal, stal se konečně váženým profesorem, ale přitom se v něm obrozuje potenciál mládí a tvořivosti“.  Zdroj: https://udu.ff.cuni.cz/cs/ustav/historie-ustavu/osobnosti/petr-wittlich/   Otto Gutfreund (1889–1927) byl uznán jako zakladatelská osobnost českého moderního sochařství již záhy po jeho předčasné smrti. Díky expresionistické a kubistické tvorbě, uskutečňované před první světovou válkou, pak stoupala i jeho mezinárodní pověst: na výstavě uspořádané roku 2017 v Paříži k výročí úmrtí Augusta Rodina byla Gutfreundova Úzkost (1911–1912) přímo srovnávána s Rodinovým epochálním Balzacem. Je třeba si přitom přiznat, že dosavadní pohled na Gutfreunda byl v podstatě složen jen z charakteristik jeho jednotlivých tvůrčích období a že je zřejmě dost obtížné uchopit vnitřní celek jeho díla. Zde se pak nabízejí kresby jako klíč k těmto otázkám a k intimnějšímu seznámení s jeho osobností. Pro pochopení zdrojů vynikající Gutfreundovy kreativity je důležité sledovat tvůrčí proces a tady mají nezastupitelné místo jeho kresby. Gutfreund kreslil hodně, a to nejenom jako přípravu k chystaným sochám, ale i volně. Jsou to jedinečné dokumenty jeho tvůrčího úsilí, které ale mají i nadosobní platnost, protože jsou citlivými doklady dynamického rozvoje české kultury na počátku 20. století. Kubismus byl často vykládán jako ryze optimistická záležitost, živená dokonce vírou v prospěšnost moderní civilizace a jejích technologií, kupříkladu letectví. Gutfreundovy kresby ale ukazují, že to také mohla být manická maska, kryjící nebezpečí dezintegrace moderní individuality, či prostředek, jak stabilizovat nejistou situaci moderního člověka. Počáteční primitivismus „návratu k dítěti“ tu byl kompenzován subtilnější výrazovou strukturou, respektující dvojznačnost citových stavů, které byly zdrojem uměleckého výrazu. Právě taková intimní věc, jako je kresba, může dobře signalizovat připravenost k distanci, jež je nezbytná, aby byla životní úzkost využita k elaboraci kulturního symbolu nepostrádajícího autentičnost ve smyslu...

Autor výstavy: Petr Vaňous Petr Vaňous autor koncepce výstavy Mgr. Petr Vaňous, Ph.D. (*1975) nezávislý kurátor, kritik, historik umění a vysokoškolský pedagog. Absolvoval VŠVH v Praze (1989–1993), obor Dějiny a teorie výtvarných umění na FF UP v Olomouci (1993–1999; Mgr.) a obor Kurátor a kritik designu a intermédií na VŠUP v Praze (2009–2015; Ph.D.). Od roku 2011 je odborným asistentem ateliéru Kresby Jiřího Petrboka na pražské AVU. Věnuje se vztahu tradičních výtvarných médií (především malířství) k novým vizuálním trendům a sledování proměn malby a kresby v podmínkách informační společnosti a všeobecně rozšířených nových médií (tzv. postmediální situace). Působil jako redaktor ve čtrnáctideníku Ateliér, v Art & Antiques a v týdeníku A2. V roce 2003 spoluzakládal Archiv výtvarného umění, v roce 2008 Společnost Topičova salonu v Praze. Pravidelně spolupracuje s redakcemi Revolver revue a Revue art. Podílí se na výstavní koncepci Galerie Dům v Broumově a Galerie Vyšehrad v Praze. Je autorem řady výstav a kurátorských projektů (např. Intercity: Berlin – Praha, Haus am Waldsee, Berlin, 2005; Resetting. Jiné cesty k věcnosti, GHMP Praha, 2007-08; Fundamenty & Sedimenty. Vzpoura hraček 2011, GHMP Praha, 2011; Ivan Pinkava: Remains, American University Museum at the Katzen arts Center, Washington, D.C., 2012; Motýlí efekt?, Galerie Rudolfinum, Praha, 2013; Český sen, České centrum, New York, 2015; The Natural World, Prague House in Brussels, 2016 ad.). Zdroj: https://www.artlist.cz/prispevatele-artlistu/petr-vanous-1257/ Anotace k výstavě Výstava fotografa Bohdana Holomíčka (1943) a malíře Tomáše Císařovského (1962) sleduje průniky dvou výrazově i generačně jinak založených výpovědních světů. Díla obou autorů totiž vykazují podobnou intuitivní citlivost k opakujícímu se řádu platnosti historických, společenských a přírodních jevů, jejichž kontrapunktem je vždy konkrétní dějová konstelace a konkrétní lidský osud. Na jedné straně veletok historického času, který se ustaluje zpětným pohledem, na straně druhé konkrétní jedinci, kteří jednají, aby naplnili své ideje tím, jak nebo kde žijí. Tematizace života a jeho rituálů (všedních i slavnostních) se v konkrétním historickém rámci a jeho podmínkách často transformuje v nepřímo kladené otázky zaměřené na čas, paměť a vzpomínky coby sdílené „existenciály“. Zvýšená pozornost obou autorů k proměnám času dostává do jejich tvůrčí práce zcela přirozeně zmíněné existenciální podtexty. Proměňuje se ve svě...

Jiří Štourač (* 31. 8. 1960 Nové Město na Moravě), malíř, kreslíř, ilustrátor, restaurátor Narodil se v Novém Městě na Moravě. S rodiči a bratrem žil na statcích ve vesnicích Švařec a Písečné na Českomoravské vrchovině. V letech 1975 až 1979 studoval na gymnáziu v Bystřici nad Pernštejnem. Dále pak pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1979 až 1984. Po dvouleté přípravce studoval u profesora Oldřicha Oplta. Od roku 1990 až 1995 působil jako asistent v ateliéru kresby u Jitky Svobodové na Akademii výtvarných umění v Praze. Jiří Štourač podnikl v roce 1991 poutní cestu do Santiaga de Compostela ve Španělsku. V roce 1999 mu byla v Karmelitánském nakladatelství vydána kniha Cestopisné poznámky. Ilustruje, věnuje se scénografii (pro Divadlo Dagmar v Karlových Varech) a restaurování (1982 kopie Roudnické madony v Jiřském klášteře v Praze, v roce 1987 dekorace klenby v kapli sv. Kříže na Karlštejně). Od roku 1995 se stalo restaurování jeho hlavní činností, opravuje fresky, nástěnné malby a sgrafita v kostelech na Moravě. Publikuje v časopisech, například v Revolver Revue a měsíčníku Perspektivy. Obrazy Jiřího Štourače jsou v tlumené barevnosti, i kresby jsou spojeny s duchovní symbolikou, hlavní námět představují osamocené postavy a jednoduché běžné předměty seskupené v metafyzická zátiší (zvon, studna, stůl, lávka, upuštěná hračka …). Snaží se zachytit intimitu a lidskou podstatu. Výraznou roli hraje paprsek světla. Náměty z Bible se mu staly inspirací pro cyklus kreseb. Navazuje na tradice imaginativní a metafyzické malby, směřuje i k odkazu existencionalismu. Zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Západočeské galerie v Plzni, Horácké galerie v Novém Městě na Moravě, Galerie U Bílého jednorožce Klatovy / Klenová, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, Galerie výtvarného umění v Náchodě a jinde. Ve sbírkách Horácké galerie je devět děl, například obraz Včelíny z roku 1980.  Anotace k výstavě Obrazy Jiřího Štourače obohacují oba sály v přízemí renesančního letohrádku. Prvnímu prostoru dominují motivy středomořských architektur, interiérů a zátiší. V druhém, větším sále se návštěvník na velkoformátových plátnech setkává s figurální malbou. Malíř Štourač často zachycuje blízké osoby, ale konkrétní okamžik setkání přenáší do idealizovaného prostoru, výsledné postoje či gesta postav konstruuje na ploše plátna znovu a rozvážně. Jako kontrast a malé narušení klidného celku se v posledním těžišti výstavy nachází série če...

Ivan Pinkava Narodil se 1. února 1961 v Náchodě. V letech 1977–1981 studoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, pak od roku 1982 do roku 1986 studoval obor Umělecká fotografie na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. V roce 1989 spolu s fotografy Pavlem Baňkou, Jaroslavem Benešem, Janem Ságlem, Jaroslavem Bártou a Josefem Mouchou založili Prague House of Photography (PHP) - Pražský dům fotografie. Na konci 90. let 20. století byl dva roky předsedou správní rady PHP. V období 2005–2007 působil jako vedoucí pedagog fotografického ateliéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ivan Pinkava si během takřka třiceti let vytvořil vlastní, svébytný vizuální jazyk, který lze ztotožnit s jeho vlastním uvažováním o světě. Figury a zátiší se v jeho díle prolínají, jsou aktualizovaným zrcadlením hlubších myšlenkových procesů navázaných na řeč tradiční západní kultury. Autor cíleně vstupuje do známých ikonografických situací, aby je – někde nepatrně, jinde radikálně – pozměnil, zpřeházel, přejmenoval, vyprázdnil, zastřel nebo jim dal vyniknout v jiném osvětlení. Za dějinnými kulisami nachází cosi společného, platného pro současnost i budoucnost – předobrazy lidské nejistoty pramenící z vlastní tělesné pomíjivosti. Anotace k výstavě Ivan Pinkava: Full Moon in the Eye Trafo Gallery, Bubenské nábřeží 306/13 (hala 14), Praha 7 - Holešovická tržnice 12. 5. 2023 - 25. 6. 2023 Vystavující: Ivan Pinkava Kurátor: Pavel Dvořák Tělo se svýma očima. Nebo snad oči a jejich tělo? Těžko rozhodnout, která z těchto dvou definic podstaty lidského vnímání lépe odpovídá základním principům díla Ivana Pinkavy. Je v každém případě zjevné, že obojí stojí v rámci jeho tvorby v centrální pozici. A to nikoli jen jako jeden ze základních zobrazovaných motivů jeho fotografií, ale především jako východisko k úvahám o povaze a možnostech lidského pobývání ve světě, jako prostředek ke zkoumání fenoménů, které člověka a jeho tělesnost dalece překračují. Pátrání po tom, co vlastně pro Pinkavu znamenají tělo, tvář a oči, v jakých konstelacích se vše v jeho díle objevuje, co pro něj znamená pohled na tělo a pohled prostřednictvím těla a koneckonců i otázka kdo a na jakém základě se dívá, je leitmotivem výstavy, kterou spolu s kurátorem Pavlem Dvořákem pro Trafo Gallery připravil. Většina snímků, které se na výstavě objeví, je výběrem prací posledních let, obsahově doplněných o řadu starších, někdy dosud nevystavených fotografií. https://trafogallery.cz/vysta...

Jitka Svobodová (* 1941) vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze (1961−1967 Ateliér monumentální malby, 1973−1976 Ateliér restaurování). Pracovala jako restaurátorka a výtvarnice ve svobodném povolání, po sametové revoluci byla v roce 1991 jmenována profesorkou na AVU a do roku 2012 zde vedla ateliér – Školu kresby. Připravila řadu samostatných výstav v Česku i v zahraničí a zúčastnila se mnoha výstav kolektivních, její práce jsou zastoupeny ve významných veřejných i soukromých sbírkách. Patří k nejvýraznějším a nejosobitějším autorkám působícím na české výtvarné scéně. Anotace k výstavě Pro jednu z nejatraktivnějších výstavních síní v České republice připravila GHMP první retrospektivní výstavu legendární výtvarnice Jitky Svobodové. Její celoživotní tvorbu bylo možné charakterizovat několika pojmy – kresba, předmět, senzibilita, oproštěnost, koncentrovanost, čas. Každý z nich shrnuje obrovské množství dalších sdělení a možných výkladů.  V rámci výstavního a publikačního projektu bude představen výběr z tvorby Jitky Svobodové, ucelené série i tematické celky mimo chronologické řazení, aby bylo vidět, jak autorka jeden námět průběžně proměňuje. K tvorbě Jitky Svobodové byla nakladatelstvím Arbor Vitae v roce 2022 vydána rozsáhlá monografie. Galerie Galerie hlavního města Prahy - Městská knihovna   Mariánské náměstí 1   110 00 Praha 1 Termín 14.04.2023 - 20.08.2023 Web https://www.ghmp.cz/vystavy/jitka-svobodova-za-hranou-videneho/ ...

Marcel Fišer Marcel Fišer (*1969) je historik umění se zaměřením na umění 20. a 21. století. Od roku 2010 působí jako ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu, kterou v roce 2016 rozšířil o pobočku Retromuseum věnovanou designu a životnímu stylu. Předtím, v letech 1996 až 2009 pracoval v Galerii Klatovy / Klenová (od 2000 jako ředitel). V první polovině 90. let při studiu dějin umění na FF UK v Praze založil a řídil Galerii AFFA, později přejmenovanou na Galerii Malostranská beseda, kde např. proběhly první samostatné výstavy Kryštofa Kintery, Jána Mančušky, Veroniky Holcové či Luboše Plného. V letech 2013–2016 byl místopředsedou Uměleckohistorické společnosti. Mezi jeho dílčí zájmy patří umění ve veřejném prostoru (založil jeho internetovou databázi) nebo umění českých Němců před rokem 1945 (je spolukurátorem sympozia Mezery v historii). V Galerii Klatovy / Klenová založil projekt StartPoint, přehlídku absolventů evropských výtvarných škol, která pak po jeho nuceném odchodu z galerie doputovala přes GASK, Wanieck Gallery a DOX až do NG v Praze. Dalšími projekty, které zde inicioval a organizoval, byly cena Osobnost roku za umělecký počin roku (dnes ji pořádá Art+antiques ve spolupráci s portálem artalk.cz a GAVU Cheb), festival ARTFEST nebo časopis PARS. Je absolventem doktorského programu Dějiny umění na FF UK v Praze (2012). Anotace k výstavě Výstava se zabývá dvěma fenomény, jež se v letech 1925 až 1931 vzájemně proplétaly a s nimiž jsou také spojeny její dvě ústřední postavy – Otakar Nejedlý (1883–1957) a Josef Hubáček (1899–1931). Setkali se, když byl Nejedlý na konci roku 1924 povolán do čela obnoveného ateliéru krajinomalby na pražské Akademii, kam přestoupil i Hubáček se záměrem zde školu dokončit. Oněmi fenomény je jednak prvních šest zahraničních plenérů Nejedlého krajinářského ateliéru na Francouzské Riviéře a na Korsice (1925 Cagnes-sur-Mer, 1926 Cap d’Antibes, 1928 a 1929 Ajaccio, 1930 Pont de Suve u Toulonu, 1931 Cap Ferrat u Nice) a jednak Hubáčkův „objev“ Korsiky, kde v jejím hlavním městě Ajacciu strávil čtyři zimy (1926/27 – 1929/30). Přijížděli sem za ním jak Nejedlý se svou školou i individuálně, tak jeho dva nejbližší přátelé Bedřich Piskač (1898–1929), který pak krátce nato zemřel právě při cestě na Korsiku, a Jan Slavíček (1900–1970). Nejedlý a Hubáček reprezentují tradičnější polohy krajinářství. Hubáček v té době přecházel od projevu ovlivněného Cézannem a Corotem k zemitějšímu courbetovskému realismu, který ve svých závěrečnýc...

Marie Klimešová Zbyněk Sekal (* 12. července 1923, Praha – 24. února 1998, Vídeň) Český sochař Zbyněk Sekal se řadí po bok významných uměleckých osobností středoevropské modernistické generace šedesátých let, které vešly ve známost také v zahraničí. Navzdory těsnému svázání s evropskou kulturní tradicí, filosofií a literaturou se zcela neztotožnil s žádným hnutím, tendencí nebo skupinou a zůstal výrazným solitérem, například i přes značné okouzlení surrealismem, který ho stejně jako jeho přátele a kolegy na UMPRUM - Mikoláše Medka, Stanislava Podhrázského a Zdeňka Palcra - silně přitahoval. Později ve své tvorbě využíval právě surrealistickou metodu při spojování nalezeného tvaru a jeho interpretaci domodelováním ve specifických materiálových asamblážích (tzn. skládaných obrazech). Tvorba pro něj představovala osobitou cestu průzkumů každodenních situací a událostí. Podobně jako budovaná stavba se dotýkala okolního světa prostřednictvím vlastní zkušenosti. S rozvahou a precizností si vybíral materiál budoucích děl, držel se pomalého tempa, odkazující k ověřeným postupům vzdálených kultur známých zejména uměním meditace. Sekala zajímala intelektuální práce s materiálem, vedl dialog s tvarem a hledal jeho dokonalou formu. S vědomím fyzické existence se pustil do modelování tělesných forem, zvláště hlav s dominantní rolí tváře a výrazem ponořeným do sebe. Jakoby jím zachycoval i svůj vlastní pohled, často nepřístupný a obrácený dovnitř, zrcadlící prožitou existenciální tíseň běhěm vězení v koncentračních táborech Terezín a Mauthausen za svou činnost v ilegální skupině komunistické mládeže. V kresbách podal přímé svědectví utrpení ostatních spoluvěznů a existence v mezních životních podmínkách. Dokladem toho je i následně vzniklá plastika Mrtvá hlava (1957), kterou vytvořil během svého pobytu v Bratislavě (1953–1958), kde pracoval jako překladatel z němčiny a výtvarný redaktor. Zároveň představuje období, kdy se začal opět vracet k soustavné umělecké tvorbě. Ze stejného roku pochází rovněž Křičíčí hlava, obě plastiky svědčí o silném existencionálním pohnutí autora, pramenící z jeho osobní zkušenosti nacistického vězení, které rezonovalo celou jeho tvorbou.  Anotace k výstavě Výstava Zbyňka Sekala v Museu Kampa Tvorba Zbyňka Sekala (1923–1998) se v mnohém vymyká nejen českému, ale i světovému sochařství. Vyrůstá ze středoevropské modernistické tradice a svými východisky se dotýká principů, které jsou příznačné východní vizuální kultuře, především japon...

Krištof Kintera (* 20. září 1973 Praha) je český umělec. V letech 1992–1999 studoval v ateliéru Milana Knížáka Akademii výtvarných umění v Praze, dále pak v letech 2003–2004 Rijksakademie van beeldende kunsten v Amsterdamu. Celkem třikrát byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Je členem a vůdčí osobností „skupiny“ Jednotka. V roce 2006 vytvořil vizuální koncept pro osmý ročník festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. V roce 2007 byl kurátorem výstavy Hrubý domácí produkt, realizované v Městské knihovně v Praze. Součástí Kinterovy retrospektivy Believe it or not! v roce 2008 měl být objekt Do it yourself – devítimetrový sloup-socha z pytlů s cementem, postavený vedle morového sloupu na pardubickém Pernštýnském náměstí. Magistrát města však stavbu sochy nepovolil, což primátor města Jaroslav Deml komentoval slovy: Souhlasím s názorem, že něco takového do historického jádra Pardubic nepatří. Jsme konzervativní strana, jsme konzervativní město. I naše názory jsou asi trochu konzervativní.Krištof Kintera se také spolupodílel na instalaci Entropa. V roce 2011 vytvořil v Praze pod Nuselským mostem pomník Memento mori věnovaný sebevrahům, v roce 2013 vytvořil opět v Praze pomník Bike to Heaven věnovaný Janu Bouchalovi. Anotace k výstavě Výtava Krištofa Kintery v Centru současného umění DOX Tvorbu Krištofa Kintery zná české i zahraniční publikum především díky jeho sofistikovaným kinetickým sochám a monumentálním, technicky náročným instalacím v galeriích i veřejném prostoru. Jen těžko si lze v kontextu jeho komplexních projektů představit klasičtější umělecké postupy, jako je kresba. Přesto nemalou část své tvorby, které se průběžně věnuje už téměř dvě desetiletí, označuje Krištof Kintera právě jako „kresby“. Jde vlastně o téměř trojrozměrná díla jednotného formátu, která by většina lidí považovala spíš za koláže či asambláže. Pro Krištofa Kinteru jsou to ale jednoznačně kresby. Především proto, jakým způsobem vznikají – spontánně, rychle, s lehkostí. Jejich přímočaré kompozice vytváří s omezeným množstvím prostředků – nalezených a „spotřebovaných“ věcí a materiálů naší každodenní existence. Důležitou roli v nich má často text. Starý polštář s očima z vypálených žárovek pochybuje o svém přínosu evoluci (I doubt my contribution to evolution), zmačkaná plechovka smutně hlásí, že se každý den zkouší dát dohromady (Shaping myself everyday), rozbitá televizní obrazovka se zklamaným výrazem oznamuje, že „Všechno je jinak“. Doslova rána sekerou je vytesaný ná...

Josef Pleskot, Norbert Schmidt, Karolina Jirkalová Josef Pleskot je hlavním architektem postupné proměny Dolních Vítkovic v nové kulturní a společenské centrum Ostravy. Vedle již realizovaných konverzí nejstarší vítkovické vysoké pece ve vyhlídkovou věž s kavárnou Bolt Tower či bývalého plynojemu v multifunkční sál a kongresové centrum Gong bude v expozici vystaven i projekt nové městské čtvrti Městopark pro až patnáct tisíc obyvatel, která by měla – spolu s obytným souborem Pod Žofinkou – propojit historické centrum města s někdejším průmyslovým areálem. Zatímco ve Vítkovicích je rolí architekta hledat nové funkce opuštěných továrních staveb, či dokonce definovat zcela nové městské struktury, v Litomyšli jde primárně o úpravy a zásahy, které mají dále umocnit architektonické a urbanistické kvality města s dlouhou a nepřerušenou kulturní tradicí a pomoci naplnit je novým současným životem. Mezi nejvýraznější Pleskotovy realizace v Litomyšli se řadí rekonstrukce zámeckého pivovaru, regionálního muzea a celého zámeckého předprostoru – dnes náměstí Václava Havla. V Praze je Josef Pleskot podepsán například pod úpravu Jeleního příkopu a průchodu skrze val Prašného mostu, pod centrálou ČSOB v Radlické ulici a Metrostavu na Palmovce či pod rekonstrukcí dominikánského kláštera při kostele sv. Jiljí na Starém Městě. Je též autorem chystaného rezidenčního projektu na Kavčích horách. Výstava mimo jiné ukáže, že každý z těchto projektů vychází z komplexní analýzy daného místa a existujících krajinných a urbanistických vztahů. Ač na první pohled nebývají tyto kontexty zřejmé, výslednou podobu stavby určují mnohem víc než čistě formální kritéria. Josef Pleskot, který začátkem prosince oslaví 70. narozeniny, patří mezi nejoceňovanější architekty své generace a svou společenskou angažovaností výrazně překračuje mantinely této profese.  Anotace k výstavě MUSEUM KAMPA - VÝSTAVA Výstava Josef Pleskot: Města, kterou Museum Kampa bude hostit od 5. listopadu do 12. února příštího roku, se zaměří na tři specifická městská sídla, v nichž má architekt Josef Pleskot nejvíce realizací – na Prahu, Ostravu-Vítkovice a Litomyšl. Přehlídka nepředstaví jen jednotlivé stavby a projekty, ale vzala si za úkol zprostředkovat Pleskotův přístup k architektuře, prezentovat práci jeho ateliéru v širších, obecnějších souvislostech a přispět k odpovědi na otázku po společenské roli architektury. Jak mluvit o architektuře? Panelová debata u příležitosti uvedení knihy Josef Pleskot – Roz...

Stanislav Kolíbal se narodil 11. prosince 1925 v Orlové na Karvinsku, mládí strávil v Ostravě. Ovlivnilo ho prostředí dolů i válečné a poválečné nejistoty a střídmosti. Bezprostředně po skončení druhé světové války vystudoval grafiku v ateliéru Antonína Strnadela na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Pokračoval studiem scénografie na DAMU u profesora Františka Tröstera. V době normalizace mu bylo na víc než deset let znemožněno vystavovat, jeho práce se na velké zahraniční přehlídky dostávaly velmi komplikovaně, ale zaznamenaly mimořádný úspěch. V letech 1990–1993 vedl ateliér Socha a instalace na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho výstava na Benátském bienále v roce 2019 byla poslední velkou reprezentací země. Ve své práci vycházel z kresby, vnesl do českého i světového umění zcela jiný druh sochy, nezaložený na hmotě a objemu, ale na obrysu. Důležitá byla linka, tvar, „chudý“ materiál, často sádra, dřevo, provázek. Zabýval se meziprostory, mezistavy mezi klidem a pohybem, labilitou, potenciálem okamžiku, v němž je již tušena změna.  Anotace k výstavě MUSEUM KAMPA Sochař, scénograf, autor kreseb, ilustrací a instalací Stanislav Kolíbal vystavuje v hlavních sálech Musea Kampa. V Museu Kampa se prezentují dva ikonické okruhy Kolíbalovy tvorby vzdálené časem a zároveň pokrývající celou jeho uměleckou dráhu. Ve vstupním sále jsou to kresby z Ostravska ze čtyřicátých let, nevystavované od doby vzniku, a ilustrace knih. Stanislava Kolíbala inspirovala literatura, vytvořil vizuální paralelu k textům Marca Aurelia, A. P. Čechova, Jamese Joyce, Alexandra Solženicyna, Rainera Marii Rilka aj. Došel k novému typu ilustrace dětských knih, založených na jednoduchosti, jež dává prostor pro imaginaci. Hned první z nich, dvoudílný Strom pohádek, vyšel od roku 1958 v několika nákladech a v mnoha překladech. Ilustrátor využil barevná pole vznášející se v prostoru četby jako list ve větru, houpající se jako uvázaná loďka, ve vzájemné dynamické a neprvoplánové harmonii vzdálených souhvězdí. Druhou kapitolu představují Stavby vznikající z půdorysu berlínských kreseb od roku 1988. Se zlomem epochy Kolíbalovo dílo přestalo být metaforické, obrátilo se k architektonice, růstu a stavebnosti. Dvojakord rané a současné tvorby završují reliéfy vytvořené v roce 2022 pro tuto expozici. Galerie ...     Termín 05.11.2022 - 12.02.2023 Web https://www.museumkampa.cz/vystava/stanislav-kolibal-k...

Jiří Šťourač Malíř Jiří Štourač se narodil 31. srpna 1960 v Novém Městě na Moravě. Dětství prožíval ve vesnicích Švařec a Písečné na Českomoravské vrchovině. Tamní krajině dominuje návrší s raně gotickým kostelíkem, v němž se Jiří od dětství setkával s nástěnnými malbami a záhadnými reliéfy. Jako gymnazista navštívil v roce 1977 v Hlinsku výstavu krajin Jana Zrzavého, která na něho silně zapůsobila. V letech 1979-1984 studoval malířství na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 1990-1995 působil na AVU jako asistent v ateliéru kresby u Jitky Svobodové. Kromě cest do Itálie a Španělska navštívil v roce 1998 USA. V roce 2002 se oženil s Marií Scheibovou a narodil se jim syn Jan. Žije v Novém Městě na Moravě, publikuje, živí se restaurováním fresek, nástěnných maleb a sgrafit Anotace k výstavě Loci solitudinis Jiří Štourač Obrazy, ilustrace 2012–2022 Zámecký pivovar, Jiráskova 133, Litomyšl Výstava Loci solitudinis představuje vnitřně soustředěné, do sebe uzavřené malířské dílo Jiřího Štourače z posledních deseti let (2012–2022), doplněné ilustracemi k románu A. Camuse Mor. Autorovy práce se již mnoho let vyznačují zřetelným důrazem na meditaci a kontemplaci, duševním klidem a duchovním usebráním. Váží se k niternému životu a týkají se vztahu osamění k nadosobnímu řádu. Z figurálních obrazů, zátiší a krajin se vynořují pevně uchopené náměty základních gest, předmětných symbolů, krajinných výseků, jimiž proniká světlo přesahující běžnou zrakovou zkušenost. Vnímáme klid, který se děje. Doprovodný program: 19. 6. 2022 v 16.30 / Komentovaná prohlídka výstavy za účasti autora Galerie ...     Termín 10.06.2022 - 07.07.2022 Web https://www.vytvarnalitomysl.cz/cs/154-vytvarna-litomysl/18-rocnik-smetanovy-vytvarne-litomysle-2022/1045-loci-solitudinis-jiri-stourac ...

Miro Procházka: "Asambláž není určující technika. Tvoří ji umělci z různých odvětví, nejčastěji však malíři a sochaři. Řekl bych, že pro sochaře měla největší smysl v 90. letech minulého století, kdy s komunismem skončily také zakázky na monumentální sochy," říká Miro Procházka a s nadsázkou dodává: "Myslím si, že sochaři k asambláži přilnuli hlavně proto, aby měli v ateliéru co dělat a neupili se k smrti." Anotace k výstavě Metoda asambláže má stejně hluboké historické kořeny jako koláž. Potřeba stmelovat, sbírat, hromadit a propojovat k sobě různé předměty a materiály vychází z lidské přirozenosti. Jako tvůrčí princip, užitý ve smyslu nekonvenčního malířského nebo sochařského vyjádření, vstoupila asambláž do umělecké tvorby až přičiněním avantgard na počátku 20. století. Za první koláž, která je ve své podstatě asambláží, bývá považován Picassův obraz Zátiší s vyplétanou židlí z roku 1912, do něhož autor vlepil kus voskovaného plátna s imitací lýkového výpletu. V českém umění se asambláž objevila na samém počátku 60. let a zasáhla řadu umělců napříč generacemi. Podobná situace byla i na Slovensku, kde ji zaznamenáváme u zásadních osobností slovenského umění, jako byli Jozef Jankovič, Jaroslav Kočiš, Andrej Rudavský, Stano Filko, Alex Mlynárčik, Ivan Štěpán, Otis Laubert či Karol Baron. Je naprosto přirozené, že v ní nalézáme mnohé styčné prvky s českými autory – Slováci a Češi žili v jednom státě a vzájemné ovlivňování či citace k uměleckému soužití přináleží. Za mnohé je třeba jmenovat alespoň Jaroslava Vožniaka, Bedřicha Dlouhého, Karla Nepraše, Milana Knížáka, Aleše Veselého, Čestmíra Kafku, Jana Švankmajera, Jana Koblasu, Libora Fáru a Jiřího Koláře. Jedinečnost výstavního konceptu DOKOPYDANIE kurátora Mira Procházky spočívá v tom, že jako první shromáždil takto rozsáhlý soubor děl takřka 40 autorů různých generací – od nestorů slovenského umění až po mladou generaci. Prokázal tím, že asambláž je univerzální vyjadřovací prostředek, který má své důležité místo i v budoucnosti. To, že výstavu slovenské asambláže hostí právě Galerie Smečky, dává jejímu výstavnímu programu další podstatnou dimenzi a divákům se otevírá možnost seznámit se s uměním země, která nám je sice nesmírně blízko, ale ve vzájemné kulturní výměně se jinka vzdaluje. Galerie Galerie Smečky   Ve Smečkách 24   110 00 Praha 1 Termín 26.02.2020 - 30.04.2020 ...

Pavel Růt, Martin Souček https://magazin.aktualne.cz/galerie-smecky-vystavuje-dila-zapomenuteho-zidovskeho-malire/r~f319a838cfbb11e982ef0cc47ab5f122/ Anotace k výstavě Jiří Georg Jílovský / Pražský romantik Jiří Jilovský se narodil 15. března 1884 na pražských Vinohradech Josefu Jilovskému (1852-1921) a Julii, rozené Hellerové (1863-1939). Rodinné prostředí bylo z jazykového hlediska přirozeně bilingvní, Jiří měl českou základní školu a své první jméno používal jak v české, tak v německé formě. Náležel ke generaci moderny, z níž pocházela řada osobností, které zasáhly do vývoje moderního umění - z pražských a českých Židů jmenujme alespoň Alfreda Justitze (1879-1934), Georga Karse (1880-1945), Maxe Horba (1882-1907), Friedricha Feigla(1884-1965), Emila Pittermanna (1885-1936), Maxe Oppenheimera (1885-1954), Emmu Loewenstammovou (1879-1941) a Huga Steinera (1880-1945) nebo malíře-básníky Františka Gellnera (1881-1914) a Eugena Kahlera (1882-1911). Tato generace se naplno otevřela novému umění a často se bouřlivě rozešla s minulostí. Na rozdíl od většiny z nich se Jiří Jilovský nenechal zlákat možnostmi nového uměleckého výrazu a celý život zůstal v podstatě realistou, kultivujícím své grafické i malířské práce nápaditou stylizací a symbolismem. Již v mládí ho okouzlila poezie romantické a tajuplné Prahy, jak ji tehdy ve svých dílech šířili příslušníci seskupení „Mladá Praha“, básníci a spisovatelé Oskar Wiener, Paul Lepin, Camille Hoffmann, Gustav Meyrink nebo Rainer Maria Rilke. Jilovský začal v roce 1900 studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Jakuba Schikanedera, E. K. Lišky, učili jej ale také Jan Preisler a Felix Jenewein. V roce 1904 přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval do roku 1907 u Františka Thieleho. Po krátkém studijním pobytu v Mnichově se vrátil do Prahy, kde si v roce 1908 zařídil podkrovní ateliér v Haštalské ulici č. 6, který užíval až do konce 30. let. V raném období své tvorby se projevil jako vynikající secesní stylista, velmi pečlivý a technicky zručný, schopný citlivě dokreslit atmosféru svých grafik drobným detailem i barevným laděním. Ještě za studií na Uměleckoprůmyslové škole začal navrhovat pozvánky na plesy, taneční pořádky, svatební oznámení, pohlednice, plakáty na výstavy, knižní úpravy, průmyslovou reklamu, a především exlibris. Tvorbě exlibris se věnoval od roku 1904 a v různých grafických technikách jich zpracoval na 120 kusů. Právě tato nejmenší výtvarná dílka získala patrně největší oblibu...

Oldřich Hamera je půl století znám a respektován především jako žák a pokračovatel Vladimíra Boudníka, který vychází z jeho osobitého výtvarného vidění (teorie explosionalismu) a současně rozvíjí techniku strukturální grafiky i další inovativní postupy v oblasti grafiky a monotypu. Jeho poslední práce však dokazují, že vedle výtvarného názoru a technických postupů od svého mistra převzal i poučení jiného druhu, které se ukazuje v životě umělce jako vůbec nejpodstatnější. Boudník, postrádající tiskové matrice z mědi či zinku a kvalitní grafické nástroje, začal pracovat dílenskými nástroji s duralovým plechovým odpadem, kovovými šponami a pilinami a objevil techniku aktivní grafiky. Podobně Oldřich Hamera, nemocí uvězněný ve své garsoniéře, nalezl v omezujících podmínkách inspiraci k malbě papírovinou a nepřízeň osudu proměnil v uměleckou výhru. Anotace k výstavě Ve čtvrtek 30. května zahájila galerie Maldoror výstavu, prezentující tvorbu Oldřicha Hamery z období posledního roku. Pro znalce a obdivovatele umělce, proslulého především strukturální grafikou a monotypem, byla tato událost opravdovým zjevením, neboť odhalila dosud neznámou a radikálně novou podobu jeho díla. Na vernisáži byla konečně představena již dlouho očekávaná monografie Oldřicha Hamery z pera Evy Čapkové, která je rovněž kurátorkou aktuální výstavy i autorkou textu zdařilého katalogu. Expozici v Galerii Maldoror (Přemyslova 9, Praha 2, otevřeno ve středu až sobotu v 13.-18. h) je možné navštívit do 22. června. Díla, která výstava představuje, se po stránce umělecké metody zcela vymykají tomu, co známe nejen z padesáti let dosavadní tvorby Oldřicha Hamery, ale i z dějin umění vůbec. Nepochybně se jedná o esteticky plnohodnotné závěsné obrazy – jsou to však obrazy vytvořené bez dotyku štětce a bez použití barev. Jejich základním stavebním materiálem a současně barevným činitelem je papírovina, získaná rozpouštěním obalových kartonů, smísená s pojivem a ručně nanášená na povrch plátna nebo sololitové desky. Recyklovaná papírovina v pastelových tónech bývá obohacena příměsí čisté papíroviny z vlny, bavlny a dřevité buničiny, eventuálně příměsí anorganických materiálů. Galerie ...     Termín 30.04.2019 - 22.06.2019 Web https://www.ceskegalerie.cz/cs/recenze/nova-tvorba-oldricha-hamery-je-zjevenim-malba-papirovinou ...

Pavla Machalíková, Milan Pech, Tomáš Winter K výstavě vychází obsáhlá publikace v nakladatelstvích Artefactum a Arbor vitae, která je výsledkem řešení projektu GA ČR „Lidové umění mezi vizuální kulturou a politikou v Čechách a na Moravě: 1840–1960“. Jejími autory jsou Vladimír Czumalo, Pavla Machalíková, Milan Pech a Tomáš Winter. Anotace k výstavě Pod pojmem lidová kultura si lze představit relativně nesourodou směsici nejrůznějších projevů. Výstava vůbec poprvé kriticky sleduje jejich vztah k výtvarnému umění v českých zemích od počátku 19. století až po polovinu 20. století. Akcent klade na kulturu venkovského lidu, která sehrála v českém umění mnohem zásadnější roli než lidová kultura městského prostředí. Kurátor výstavy: Petr Jindra Galerie Západočeská galerie v Plzni   Pražská 13   301 00 Plzeň Termín 01.03.2019 - 12.05.2019 Web www.zcg.cz ...

Pavel Růt, Martin Souček Hugo Steiner (1880, Praha - 1945, New York) byl jedním z nejvýznamnějších knižních tvůrců 20. Století. Největší část svého profesního života strávil v Německu, ale svou tvorbou zůstal spjatý s Prahou, kam se v roce 1933 z rasových důvodů vrací. S Prahou byl spjatý nejen cykly ilustrací ke Golemovi, ale i ilustracemi ke knihám Paula Leppina či albem Finis Prag. Založil zde soukromou školu Officina Pragensis. Mezi žáky školy najdeme Julii Meyerovou, Petra Kiena, Martina Welse, Václava Bláhu, Stanislava Dudu, Libora Fáru, Olgu Karlíkovou, Petera Kiena, Jaroslavu Moserovou, Naděždu Syneckou, Adrienu Šimotovou, Vratislava Blažka, Jana Podhajského, Radovana Papeže či Helenu Zmatlíkovou. Tedy autory, kteří udávali směr českého výtvarného umění, knižní úpravy a ilustrace od 50. let. Anotace k výstavě Hugo Steiner-Prag změnil knižní svět jako úpravce, ilustrátor, knihvazač, tiskař a propagátor knižní tvorby. Mimo to byl malířem, autorem firemních log, plakátů, scénografem či designérem nábytku. Tato výstava je splátkou letitého dluhu významnému autorovi, jehož dílo bylo v Praze, přes jeho úzkou vazbu k městu a zásadní zásluhy o rozkvět české kultury, naposledy vystavováno v roce 1938. Na výstavě máte možnost vidět díla především ze soukromých sbírek, která nebyla ještě vystavena. Galerie Galerie Smečky   Ve Smečkách 24   110 00 Praha 1 Termín 20.02.2019 - 18.04.2019 Web www.galeriesmecky.cz ...

Autoři koncepce:Karel Srp, Lenka Bydžovská Muzeum umění Olomouc, Mezinárodní centrum kultury v Krakově, Galerie města Bratislavy, Janus Pannonius Muzeum Pécs a Arbor vitae societas v projektu Rozlomená doba 1908-1928 | Avantgardy ve střední Evropě mapují podmínky a specifika vedoucí ke vzniku moderního umění v jednotlivých nástupnických zemích Rakouska-Uherska. Hlavní pobídkou vzniku projektu bylo vědomí stále trvající izolovanosti vlastních dějin umění od středoevropského kontextu a bytostná potřeba poznat kulturní dějiny v jednotlivých státech středoevropského teritoria jako základní podmínky hlubšího porozumění dějinám vlastním. Výstava Rozlomená doba bude v letech 2018 – 2020 představena v České republice, Polsku, Slovensku a Maďarsku. Její součástí bude objevná  publikace mezinárodního kolektivu historiků umění mapující v středoevropském kontextu období mezi léty 1908–1928. Více než osmisetstránková publikace vyjde v nakladatelství Arbor vitae societas v samostatné české a anglické jazykové mutaci. Ke každé mezinárodní výstavě bude vydán, ve spolupráci s autory koncepce a kurátory jednotlivých galerií, biligvní Průvodce výstavou.   Autoři koncepce a hlavní kurátoři: Karel Srp, Lenka Bydžovská Kurátorky výstavy: Anežka Šimková, Šárka Belšíková Anotace k výstavě Rok 1918 přinesl zásadní zlom v uspořádání oblasti, příležitostně nazývané „střední Evropa“. Rozpad Rakouska-Uherska v roce 1918 a vznik nových státních útvarů se podstatně dotkl vnějšího i vnitřního života jeho obyvatel a odrazil se také ve výtvarném umění: ovlivnil komunikaci umělců, zasáhl do jejich lidských a politických postojů, podílel se na proměně námětů a zrodu nových formálních přístupů. Výstava Rozlomená doba se zaměří na zdroje a projevy této dramatické proměny v období zahrnujícím závěrečné desetiletí Rakouska-Uherska a úvodní desetiletí nástupnických států. Přihlédne k dění v Berlíně, kde mnoho umělců nalezlo výstavní a publikační možnosti, a v Paříži, která pro ně stále zůstávala „městem světla“ a v níž mnozí autoři delší dobu žili nebo z jejích podnětů čerpali inspiraci. Uvnitř proměňujícího se společenského dění v Rakousku-Uhersku a následně v Československu, Maďarsku, Rakousku, Polsku a Jugoslávii se rozestřela hustá síť kontaktů, vytvářená samotnými umělci. Propojovala jednotlivá ohniska moderního umění, jako byla Vídeň, Budapešť, Praha, Krakov, Košice, Lublaň, Záhřeb, Bělehrad, Lvov, Bukurešť, Novi Sad. Spolupráce se uskutečňovala prostřednictvím putovních výst...

Kurátoři: Pavel Rút, Martin Souček Pavel Růt byl kurátorem několika desítek výstav. Známější je jako typograf, dodnes graficky upravil a obálkami vybavil více než tisíc pět set titulů pro nejrůznější česká nakladatelství. Je držitelem mnoha ocenění v soutěžích Nejkrásnější kniha roku, Nejkrásnější fotografická publikace roku, Cena nakladatelství Academia… Navrhuje plakáty pro výstavní a hudební projekty, obaly desek a kazet, bibliofilské a autorské tisky, grafické listy, exlibris. Bude i úpravcem knihy Hugo Steiner a Officina Pragensis, která již brzy vyjde v nakladatelství Arbor vitae. Co o výstavě říká její kurátor Martin Souček? "Sbírka koláží Pražské plynárenské nemá co do bohatosti a různorodosti obdobu. Toho je ostatně dokladem i výstava Naše koláže vystavující vedle již zkatalogizovaného fondu i přírůstky posledních let. To, že je to sbírka živá, doplňovaná o nové akvizice, prezentující ve sbírce zastoupené autory a hledající nové, je velkým příslibem do budoucnosti."  Anotace k výstavě Výstava koláží ze sbírky Pražské plynárenské, a. s., bude zaměřena v historickém průřezu na tu část kolekce, která různými způsoby komentuje realitu doby. Velikou zbraní i možností koláže je nadsázka, ironie. To, jak primární destrukci materiálu používá k tomu, aby vytvořila novou skutečnost. Skryté významy, jež vytváří sama podstata, část papíru či jiného materiálu byla vyjmuta z jiného celku tak, aby ve spojení s jinou částí „hovořila“ řečí symbolů či symbol vytvořila. Každá doba je nositelem specifické řeči, umění je jedním z jejích nástrojů. Výstava si klade za cíl interpretovat ukrytá poselství jednotlivých koláží pomocí jiných koláží a básnických textů. Umění bude mluvit s uměním. Na zdech ve významové kompozici uvidíme díla počínaje zakladateli české koláže, jako byli Toyen, Jindřich Štyrský, Adolf Hoffmeister, Jiří Kolář či Ladislav Novák, přes autory širší veřejnosti neznámé nebo ty, kteří se koláži věnovali jen příležitostně nebo krátkou tvůrčí epizodu. Sbírka Pražské plynárenské, a. s., je největší kolekcí koláže v České republice, připravovaná výstava zpřístupní její tematizovanou část včetně akvizicí z posledních let. Galerie Galerie Smečky   Ve Smečkách 24   110 00 Praha 1 Termín 05.09.2018 - 13.10.2018 Web www.galeriesmecky.cz ...

Kurátor: Martin Souček Anotace k výstavě Josef Šíma odpověděl na otázku: Co pro vás znamená malířství? Nemohu se bez něho obejít, ani se mi o něm snadno nemluví. Je to řemeslo. Není nutné to zdůrazňovat ani přehánět, je to druhořadé. Nezáleží na prostředku, jakým znamení zanechává stopy. Stopy toho, na čem záleží a co lze nazvat „skutečností“, o níž můžeme mít ještě jinou zkušenost než jen smyslovou. Chtít prohlédnout jako slepec. Naslouchat „zraku“. Číhat na vzpomínku prožité vize. Malovat zřené neviditelné. Tvorba Jaroslava Štědry (1945) prošla dlouhým, ale ve své vnitřní logice pochopitelným vývojem. Zprvu maloval figurální náměty, aby posléze zjistil, že mu figura nepřináší to, co od malování očekává. Vnitřní prožitek a uspokojení. Poté více než patnáct let maloval v plenéru a v nejlepším slova smyslu rozvíjel impresionistickou tradici české malby. Obrazy mu však posléze přišly příliš realistické a nastoupil na cestu oproštění se od skutečnosti zobrazované krajiny k abstrakci, kdy jejich slohotvorným prvkem se stává světlo. Světlo vnitřní, spirituální, práce s ním není nepodobná pozdním obrazům Josefa Šímy, ale pouze ve společných východiscích. Důležitou součástí Štědrovy tvorby je poezie. Přesto, že dnes píše sporadicky báseň je obrazu přítomna. Není náhodou, že obraz má před svým vznikem nejprve název, která je obvykle bytostně básnický. Sám říká: „Název obrazu je reálná myšlenka obrazu, který následně namaluji.“ Barvy klade přes sebe, jsou lazurní, jednotlivé vrstvy prosvítají, vyzařuje z nich měkké světlo. Ovládají prostor. V obrazech z poslední doby se objevují i odkazy na biblická témata a světlem modelovaný děj. Poprvé jsou vystaveny akvarelové skici k jednotlivým tématům. Důležité pro dokreslení osobnosti Jaroslava Štědry je zmínit, že víc, než dvacet let učil na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově obor užitá malba, jeho školením prošlo více, než sto posluchačů. Z nichž mnozí, dnes, již výkonní umělci, považují setkání s ním za iniciační. Štědra patří k malířům, kteří se budou hledat celý život. Usíná a probouzí se s ideálním obrazem, touhou ho zachytit. K obrazům se vrací, pochybuje i raduje se. To je cesta, každého poctivého tvůrce. Výstava v Galerii Smečky je koncipována, jako průřez Štědrovým dílem s akcentem na posledních dvacet let. ...

Zdeněk Preclík, Marie Preclíková Anotace k výstavě „Za mnohé vděčím své pevné víře, že svět není jen to, co nám věda vysvětlí, že jistě existují i věci velmi tajemné. Netoužím je probádat, ale těším se z jejich existence.“ Sám Zdeněk Preclík nám v této větě říká, nehledejte klíč k mému umění, ale pokud máte zájem, je vám k vlastnímu poznání otevřeno. Žižkovský rodák Zdeněk J. Preclík (1949) není, jako umělec, sochař, zařaditelný a nikdy nebyl následníkem či příjemcem nějakého módního, často, částečně, historiky umění vyfabulovaného, stylu. Jeho díla nepotřebují složitý výklad. Je na nich na první pohled poznat, co má rád a jako autor to ani nezastírá. Nejprve nás asi napadne gotika, baroko, symbolismus, jedno v jakém pořadí. Preclík není eklektický, vypráví své příběhy, ukotvuje své symboly, nepřevádí se. Tvorba Zdeňka Preclíka z devadesátých let a prvního desetiletí nového století i tisíciletí je dobou věčných návratů. Umělec reflektuje především náboženství, hudbu, názory na monumentalitu, metafyziku, mystiku a pohádkový svět. Cykly Ples v opeře, Bibličtí hrdinové, Tanec života a smrti, Ideální pomníky, Šachová hra, Pohádkové bytosti, Živly, Kdo si hraje se Smrtí?, Čarodějnice a jejich kati, Tváře současníků – duchovní portréty a Mé Německo představují Preclíkovo pojetí světa. Jsme přesvědčeni, že patří k nejlepším modelérům naší doby a ruku v ruce s tím i k nejlepším sochařům. Je jedním z posledních nositelů řemesla v pravém slova smyslu a zároveň imaginace, která jasnou řečí hovoří o tom, co je zobrazováno. To, že na něj není upřena pozornost, je deliktem i deviací této doby, která hledá zážitek a klip nahrazuje soustředění, hledání vnitřku či duše zobrazovaného. Křehkou a senzibilní Marii Preclíkovou dobře postihuje citát z knihy Františka Kupky Tvoření v umění výtvarném: „Umělec ve své zvláštnosti není prostě jenom bytostí předurčenou předcházejícími příčinami a uvedenou ve vztah s preexistenčním prostředím, poněvadž je dojmový a senzitivní, pociťuje v sobě pohyby a události celého vesmíru.“ V jejím díle skutečně nacházíme celý Vesmír, není to Vesmír abstraktní, ale Vesmír zbytnělý v její duši, pohár, jež stále přetéká, nekonečnem podnětů, které nachází uvnitř i vně svého světa. U Marie Preclíkové (1949), pokud známe její profesní osud, nacházíme vysvětlení výtvarné stylizace v tom, že se desítky let živila jako ilustrátorka vědecké literatury, zejména atlasů zvířat. Setkání s jejími obrazy není pro diváka na první pohled lehké. Je na nich něco zvl...

Kurátoři: Pavel Růt, Martin Souček Kobliha František (17. 11. 1877 - 12. 12. 1962) František Kobliha se vedle Jana Zrzavého, Jana Konůpka a Josefa Váchala řadí k nejvýznamnějším představitelům druhé generace českých výtvarných symbolistů. Jeho výtvarné práce jsou inspirovány dílem Karla Hlaváčka, Odilona Redona a anglických prerafaelitů. Svým dílem pozdního symbolismu František Kobliha došel až na práh artificialismu a surrealismu. Anotace k výstavě Dílo Františka Koblihy (1877–1962) tvoří jeden z vrcholů české grafiky 20. století. Jde o tvorbu pevně spjatou s literárními předlohami a jeho snová obraznost k nim vytváří samostatnou básnickou interpretaci. Příběh Koblihova života a díla nezahrnuje výrazné propady či zvraty, většina jeho děl je vytvořena technikou dřevorytu, přesto jde o tvorbu nesmírně bohatou ve své hloubce a imaginaci. Se svým dílem řazeným k pozdnímu symbolismu došel až na práh artificialismu a surrealismu. Během života ilustroval a často i typograficky upravil více než 500 knih. Výstava v Galerii Smečky nabízí průřez dílem Františka Koblihy s akcentem na první, nejsilnější období jeho tvorby, jejím jádrem jsou grafické cykly Prosté motivy, Pozdě k ránu, Mstivá kantiléna, Máj, Pohádky a legendy, Balady, i dřevoryty z pražských cyklů (1913–1920). V Praze celý život nejen tvořil, ale také učil a aktivně se účastnil výtvarného i literárního dění. Na ně plynule navazuje tvorba po první válce reprezentovaná zejména cykly Pokušení sv. Antonína a cyklus věnovaný dílu E. A. Poea. Samostatnou částí jsou grafické listy z cyklů Ženy mých snů (1911–1918) a Ženy, které byly neutuchajícím zdrojem Koblihovy imaginace, tomu odpovídá i název výstavy a představení autorových obrazů a kreseb. Výjimečnost výstavy Františka Koblihy podtrhuje fakt, že jeho poslední samostatná pražská výstava se uskutečnila v roce 1938. Galerie Galerie Smečky   Ve Smečkách 24   110 00 Praha 1 Termín 21.02.2018 - 07.04.2018 Web http://www.ppas.cz/o-spolecnosti/aktualni-vystava ...

Jan Hísek, Otto M. Urban Jan Hísek (1965) malíř, grafik, ilustrátor, umělec, jehož tvorba se sice odehrává stranou rychlých proměn a současného českého umění, patří však k němu svými hlubšími návaznostmi. Svoje studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru knižní kultury a ilustrace u M. Hegara a J. Solpery v roce 1991 uzavřel ilustracemi k básním symbolistického básníka Jana Opolského Hadí král, které naznačily jeho tvůrčí dráhu. V ilustracích knih, kterých je už více než dvě desítky, se před čtenářem otevírá snový svět pohádky, bájí a symbolů, které odkazují nejen k symbolismu básníka Opolského – na konci studia vznikly zároveň ilustrace k Tolkienově Hobitovi. Hískův snový svět odkazuje i k tvorbě F. Koblihy, J. Konůpka nebo Jana Zrzavého. Jeho imaginace má však zároveň blízko k některým jeho o něco málo starším současníkům, k Petru Niklovi nebo Jaroslavu Rónovi. Všichni zmínění jsou zároveň také ilustrátory: Jan Zrzavý ilustroval Máchu a Erbena, Zeyerovy orientální příběhy, Kobliha a Konůpek ilustrovali také Máchovy knihy a bezpočet dalších. K imaginativnímu světu se ale obrací i Petr Nikl, vydávající své převážně básnivé pohádkové knihy v nakladatelství Meander, kde vyšla také pohádková kniha Violy Fischerové s Hískovými ilustracemi i výbor z básní Vítězslava Nezvala. Velká část ilustračních knih a grafických alb alternujících biblický svět vyšla jako bibliofilie v nakladatelství Aulos. U Jana Híska se ilustrace někdy prolíná s malbou – obrazy ilustruje Šťastného prince O. Wildea (Vyšehrad) nebo Mrtvému nože netřeba – Islandské pověsti a pohádky (Argo). V posledních letech u Híska nabývá vrchu malba, která však vychází ze stejného podloží imaginace, snivosti a melancholie pohádky jako jeho ilustrace. Anotace k výstavě Do 13.1.2018 bude v Galerii 101, Ovocný trh 17, Praha 1 (po zazvonění do 2.patra), přístupná zajímavá a krásná výstava Jana Híska: Oko oblaku. Katalog k výstavě, v němž Otto M. Urban hovoří s Janem Hískem o skutečnostech citlivých, hlubokých i faktických ve své podstatě, připravilo a vydalo nakladateství Arbor vitae. Obrazový doprovod je soustředěn na jeho obrazy a kresby z posledních dvou let, ve kterých nalézáme pozoruhodné napětí, tvary a barvy jakoby soupeří s kresebností a liniemi. Jan Hísek opět prokazuje, že je jedním z nejosobitějších umělců současnosti, i to, jak je jeho dílo pevně ukotveno na duchovních i myšlenkových základech. Katalog byl nominován do užšího výběru soutěže Nejkrásnější kniha roku 2017. ...

Svatopluk Klimeš Svatopluk Klimeš (*10.03.1944) studia 1959-1963 Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze 1967-1973 Akademie výtvarných umění v Praze pedagogická činnost 1998 IVK UJEP Ústí nad Labem, ateliér Přírodní materiály 1999–2000 IVK, ateliér Kresba a malba 2001 FUUD UJEP Ústí n. L., ateliér Kresba a malba, odborný asistent, BcA , MgA 2001-2006 proděkan pro studium 2003 jmenován docentem 2003-dosud FUD UJEP-KVP, ateliér Kresba a malba. Za FUUD UJEP jsem se studenty pořádal projekty: Porta Bohemica v Řehlovicích (malířské plenéry), účastnil jsem se projektů, jako lektor - Nová media - Cheb 2000, 2003, (workshop). Lektor workshopu (se studenty z FUUD) v State University of New York, College at Cortland, USA (2000); Lektor workshopu pro české a německé studenty v projektu Grenzenlos ? - Europaisches Industriemuseum fur Porzellan Selb – Plossberg, Germany, (2006), Lektor projektu Hedvábná stezka, studenti FUD v Ústí n.L. a KIMEP v Almatě - Kazachstan, (2010)… zastoupen v galeriích Národní galerie Praha ( grafická sbírka, odd. současné malby ) Galerie hlavního města Prahy Moravská galerie v Brně ( oddělení fotografie ) Východočeská galerie Pardubice Galerie výtvarného umění Karlovy Vary Oblastní galerie Liberec Oblastní galerie Olomouc Alšova jihočeská galerie Hluboká nad Vltavou Galerie Benedikta Rejta v Lounech Collection of State University of New York, College at Cotlland Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Severočeská galerie v Litoměřicích Galerie moderního umění v Hradci králové Galerie výtvarného umění v Ostravě Západočeská galerie v Plzni GASK, Kutná Hora soukromé sbírky členství ve skupinách 1988 Zakládající člen a předseda skupiny Papiriál (papír-materiál, od toho se odvíjí program skupiny) 1994-1996 Člen skupiny NS (Nové sdružení pražských umělců) 1995-1997 zakládající člen skupiny A.F.T.E.C. (asociace francouzsko-české spolupráce) 1995-1996 Zakládající člen skupiny Serpens ( skupina tvořící program v synagoze na Palmovce) 1998 Člen skupiny UB - výtvarný odbor 2000 Zakládající člen sdružení Kulturní centrum Řehlovice ( sdružení pro česko-německou spolupráci) 2007 Předseda skupiny UB ( Umělecká beseda - výtvarný odbor) 2008-dosud Ve výboru skupiny UB - výtvarný odbor Anotace k výstavě Svatopluk Klimeš (1944) se pohybuje na české výtvarné scéně od šedesátých let 20. století. Jako umělec tvořící hned v několika výtvarných mediích je těžko zařaditelný. To, co je pro jeho díla charakteristické, je – až na výjimky – práce s ohněm jako s...

Kurátor: Marie Bergmanová Anotace k výstavě Výtvarná technika koláže je ze své podstaty ideálním prostředkem k realizaci surrealistického principu náhodného setkání a vzniku nové skutečnosti. Vybrané detaily z fotografií, knižních ilustrací, nejrůznějších atlasů a časopiseckých reprodukcí umožňují v novém kolážovém celku spojovat a zaměňovat všední a náboženské předměty, běžná a fantaskní prostředí nebo vědecké a literární světy. Surrealistická koláž vychází z reality, ale nenapodobuje přírodu. Koláž je jedním z nejpozoruhodnějších a také nejtypičtějších technických a výrazových prostředků, které se objevily na umělecké scéně 20. století, a díky rychlosti svého vzniku je stále lákavým výtvarným postupem. Stejně tak surrealismus jako umělecký názor přežívá v různých formách dodnes. Lehkost, s jakou lze technikou koláže novou skutečnost sestavit, dostupnost nejrůznějších obrazových materiálů, z nichž lze vybírat detaily, a znalost základních surrealistických symbolů s sebou na druhé straně přináší nebezpečí prázdného opakování známých postupů a efektů. Je proto jistě lákavé a potřebné vracet se ke kořenům těchto dvou úzce propojených a dodnes v umění rozvíjených pojmů - surrealismu a koláže. V prostorách Galerie Smečky se nabízí příležitost sledovat začátky tohoto vztahu jak v českém, tak i francouzském prostředí. V českém prostředí surrealistická koláž vyrůstala z obrazových básní poetismu a nebránila se vědomým tvůrčím zásahům umělce, na rozdíl od francouzských děl, která měla být především výsledkem lidského nevědomí. Díky významným zápůjčkám ze soukromých a veřejných sbírek lze předvést surrealistickou koláž v úzkém reprezentativním výběru, ale zároveň v její nejpůvodnější a částečně i méně známé podobě. Kromě jmen jako Jindřich Štyrský, Toyen, Karel Teige jsou v galerii připomenuty například rané koláže Františka Hudečka, celoživotního surrealisty Libora Fáry, a především díla francouzských zakladatelů André Bretona, Paula Éluarda a Suzanne Muzardové. Koncepce výstavy přirozeně zahrnuje i větší počet děl ze sbírek koláže Pražské plynárenské, a to děl nejen typických pro sledovaný koncept, ale navíc nepříliš často vystavovaných. Instalaci doplňují ukázky dobových knižních obálek, jejichž podobu často určovala právě surrealistická koláž. Galerie Galerie Smečky   Ve Smečkách 24   110 00 Praha 1 Termín 31.05.2017 - 08.07.2017 Web http://...

Pavel Růt Pavel Růt byl kurátorem několika desítek výstav. Je na slovo vzatým znalcem staré Prahy, jeho průvodce po pražských pověstech a legendách, pomnících a tajemných místech Labyrintem pražského tajemna vyšel nejen v několika vydáních v Čechách, nýbrž i v holandském a německém překladu.  Známější je jako typograf, dodnes graficky upravil a obálkami vybavil více než tisíc pět set titulů pro nejrůznější česká nakladatelství. Jeho obálkami se pyšní díla Colehova, Ecova, Lhoosova, Vonegutova, Buñuelova, Burgesova, Saroyanova, McEwanova a mnohých dalších. Jeho úpravy knižních edic a řad, jako je Karavana, Logos, Tibet, Za širou Missouri, Moca, Alef, Beladona, Albion, Medusa, Na cestě, Faust, Evokace, Orákulum, jsou známé snad všem čtenářům. Ilustroval desítky významných, jemu blízkých titulů, v obrovském tematickém i stylovém záběru, namátkou jmenujme díla Achmatovové, Bukačové, Tolkienova, Dvořákova, Erbenova, Haklova, Jiskrové, Poeova, Svátkova, Ungarova, Urbanova, Vopěnkova, Zeyerova. Je držitelem mnoha ocenění v soutěžích Nejkrásnější kniha roku, Nejkrásnější fotografická publikace roku, Cena nakladatelství Academia… Navrhuje plakáty pro výstavní a hudební projekty, obaly desek a kazet, bibliofilské a autorské tisky, grafické listy, exlibris. Bude i úpravcem knihy Hugo Steiner a Officina Pragensis. Anotace k výstavě „Moc se mi líbí tajuplné a elegantní přebaly, jež Pavel Růt k českým překladům mých knih dělá. A u každého svého nového románu se v duchu ptám: Jaký asi bude tentokrát přebal od Pavla Růta...?“ Orhan Pamuk Pavel Růt dodnes graficky upravil a obálkami vybavil pro nejrůznější česká nakladatelství více než tisíc pět set titulů. Jeho obálkami se pyšní jak spisy ikon světové kultury, jakými jsou Coleho, Eco, Borges, tak stovky jiných knih, často méně známých autorů, kterým právě ony mnohdy pomohly „na svět“. Jeho úpravy knižních edic a řad, jako je Karavana, Logos, Tibet, Moca, jsou známé snad všem čtenářům. Ilustroval desítky významných, jemu blízkých titulů, v obrovském tematickém i stylovém záběru, namátkou jmenujme z výčtu téměř sta knih Achmatovovou, Tolkiena, Babela, Poea, Urbana. Kreslil pro periodika, zejména pro Hospodářské noviny. Je držitelem mnoha ocenění v soutěžích Nejkrásnější kniha roku, Nejkrásnější fotografická publikace roku, Cena nakladatelství Academia… Zabývá se i designem, příkladem je kávový servis Samoel, realizuje projekty v interiérech, je autorem výtvarného řešení interiéru Café baru Řehoře Samsy v Praze, nást...

Vedoucí ateliéru: Juraj Horváth Vystavující: Magdalena Rutová, Lucie Lučanská, Jakub Plachý, Saki Matsumotová, Jan Trakala, Juliána Chomová, Nikola Logosová, Nikola Hoření, Veronika Bratrychová, Jindřich Janíček, Stanislav Setinský, Klára Zahrádková a Zuzana Bramborová. Anotace k výstavě Ateliér se proměňuje se studenty, kteří přicházejí a odcházejí. Je svobodným místem, kde se student několik let seznamuje s různorodým světem ilustrace. Je možností pokračovat v tom, co člověk rozvíjí již staletí – v práci na knize, která zahrnuje mnohá vědění. Na knize si člověk může leccos vyzkoušet a ověřit. Být konfrontován s textem a samotnou formou knihy. Práce na knize na jedné straně vyžaduje rozmysl, schopnost knihu uchopit koncepčně, na straně druhé pak smysl pro poetiku a vášeň pro obraz. Čas v ateliéru je čas pro přemýšlení, a trpělivé hledání výrazu. Ilustrátor dnes nepracuje pouze jako tvůrce doprovodných obrazů, stává se často autorem celého koncepčně obrazového světa. Ať už se vyhraní jako výtvarník v oblasti knih pro děti (obrazová kniha, neboli bilderbuch), umělec tvořící knihy na pomezí knihy, časopisu, výstavy (autorské knihy, ziny), hračky či hry, události (výstava, festival), učitel nejen ve školách (dílny, neboli workshopy), tvůrce v dekorativních odvětvích (potisky látek, porcelánu). … Tak tomu bylo v jistém smyslu vždy, v současnosti se ale tento trend prohlubuje (vlivem proměny kapitalismu a komunikačních možností). V předchozích dobách toto široké a rozmanité spektrum nebylo tak samozřejmé, ať už to bylo tím, že se autoři více profilovali jako volní umělci anebo užitní ilustrátoři či byli bez ambicí. Užitní, tedy jednostranní ilustrátoři dnes mají bohužel stále málo možností s oborem pohnout, protože v některých oblastech nastal buď chaos a rozklad, anebo se monopolizovaly, případně jsou zcela bez nároků na kvalitu ilustrace či grafického zpracování. (Kdysi existovaly tyto možnosti solidní práce pro obživu: plakát, práce pro animovaný film, knižní edice, učebnice a školní pomůcky...). Ilustrátor z ateliéru ilustrace je tudíž osobnost, která je schopna samostatně potáhnout káru oboru dál, pouze se neveze a pasivně nečeká na práci od velkých zadavatelů, naopak praxi velkých zadavatelů ovlivňuje zdola. V poslední dekádě se ilustrátoři z Ateliéru ilustrace a grafiky prosadili v mnohých oblastech, a ovlivnili tak vnímání ilustrace a oboru vůbec. Kateřina Šachová jako svoji diplomovou práci založila firmu zabývající se papírenským zbožím – od té do...

Kurátoři výstavy: Adam Hnojil, Martin Souček Kurátor výstavy:  Adam Hnojil Martin Souček Anotace k výstavě Pohádky provázejí člověka od nejútlejšího dětství a zásadním způsobem utvářejí jeho obrazotvornost. Moderní pohádka je především ozvěnou romantických tendencí 19. století. V souvislosti s emancipací jednotlivých národních států docházelo ke sbírání a obsahové analýze starých příběhů, v nichž byl spatřován klíč k potvrzení kulturní jedinečnosti. Brzy se ukázalo, že příběhy ze starých dob často nenaplňují očekávání, které do nich společnost vkládala. Výsledkem jsou „úpravy“ původních textů, jež prováděli mimo jiné Karel Jaromír Erben, Božena Němcová nebo Jacob a Wilhelm Grimmové, do podoby neméně inspirujících novotvarů – pohádek. Ty záhy nalezly své obecenstvo a posléze splynuly s národní kulturou tak, že je dnes mnohý čtenář považuje za autentické zdroje. Ve výtvarném umění se pohádky poprvé objevují v první třetině 19. století. Pozdní historismus hledal podněty v klasické literatuře. Česká pohádková tvorba zažívá největší rozmach kolem roku 1900 a je spojená se symbolismem a secesí. Byla to právě fantasknost, která otevírala uměleckou imaginaci, takže sami tvůrci přistupovali k zobrazované látce s větším nadšením, nesvázáni očekáváním veřejnosti. Volnost ve volbě námětu i forma provedení dovolila umělcům uchýlit se k pohádkovým syžetům jako k nevysychajícímu prameni inspirace. V Čechách zanedlouho nastupuje několik umělců, jejichž jména jsou synonymem pro tento žánr. Jsou to bezpochyby Jan Preisler, Hanuš Schwaiger, Felix Jenewein, Max Pirner a Jaroslav Panuška. Na ně navazovala plejáda dalších známých umělců, jako byli Rudolf Adámek, Viktor Oliva, Artuš Scheiner či Josef Wenig a mnozí další, dnes už neprávem pozapomenutí, mimo jiné Alois Boháč, Josef Boháč Heřmanský, František Horký, Karel Ladislav Klusáček, Bohumil Krs a Alois Mudruňka. Dohromady vytvořili novou ikonografii dobráckých i zlomyslných vodníků, škaredých čarodějnic, tajemných kouzelníků, krásných princezen nebo hloupých čertů. Přestože mohou groteskně pohádkové náměty na přelomu 19. a 20. století diváka primárně odkazovat k romantismu, nelze opomíjet, že to byla právě tato tvorba, která umělcům napomohla uvolnit tvořivé síly ze zažitých pozdně historických vzorů a umění vytrhnout ze společenských funkcí. Výstava v Galerii Smečky, složená ze zápůjček ze soukromých a státních sbírek, přináší reprezentativní průřez pohádkovými stylizacemi a motivy. Galerie...

Dimitrij Kadrnožka Dimitrij Kadrnožka se narodil 29.10.1923 v Kroměříži. V letech 1945 – 1950 studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru Antonína Strnadela. Následně pak obor scénografie na Akademii múzických umění u Františka Tröstera, kde absolvoval v roce 1954. Mezi léty 1967 –1975 působil na Kubě na Escuela SuperiorNacional del Arte v Havaně, výtvarné akademii, kterou zásadně reformoval a působil na ní v pozici děkana. Od roku 1951 vystavuje v Čechách i v zahraničí. Je zastoupen v soukromých sbírkách po celém světě. Žije a pracuje v Praze. Anotace k výstavě "… maluji prvopocity. Nikdy jsem nikoho nekopíroval. O to mi vždy šlo. Když maluješ, nesmíš být nafoukanej. Musíš být pokorný. Je to dialog s plátnem. Stále si s obrazem povídám a stále žiju v nejistotě, jak to dopadne. To mě nutí malovat." (Dimitrij Kadrnožka) Tvorba Dimitrije Kadrnožky se pohybuje na hranici znaku, exprese a semiabstrakce. Je pro ni typická stylová uvolněnost a hravost. Jeho výtvarný projev je charakteristický svébytným rozostřeným vnímáním reality, jejíž elementy skládá do pozoruhodných kompozic. Kadrnožkův dialog barev evokuje modernistické přístupy v tom nejlepším slova smyslu. Umělcova skladba rezonuje od hravých popěvků až po velkolepou symfonii barev.  Výstava v Galerii Smečky je koncipována, jako umělcova retrospektiva. Divák má jedinečnou příležitost spatřit zásadní díla z jednotlivých tvůrčích etap Dimitrije Kadrnožky, včetne prací vzniklých na Kubě. V ateliéru Dmitrije Kadrnožky se člověk na chvilku zase stane dítětem a snílkem. Kličkuje mezi ještě čistými plátny, hotovými obrazy, čichá vůni barev a dost snadno se zamaže od barevných pastelů. Je tady vlastně vše, co umělec potřebuje k životu – nádobí, jídlo a víno. Třiadevadesátiletý Dimitrij Kadrnožka pije červené. Stále mu ho vozí kubánští studenti, když jedou svého tehdejšího profesora navštívit. A tak jsme jednu lahev otevřeli… Kurátoři výstavy: Adam Hnojil, Martin Souček Galerie Galerie Smečky   Ve Smečkách 24   110 00 Praha 1 Termín 19.10.2016 - 26.11.2016 Web ...

Karel Srp Karel Srp (*1958) Český kurátor a znalec výtvarného umění. Je členem Jazzové sekce, jedním ze zakladatelů Hnutí za občanskou svobodu, dlouholetým kurátorem nejen Galerie hlavního města Prahy a v letech 2005–2007 jejím výkonným ředitelem. Podílel se například na těchto knihách či výstavách: Václav Boštík (1989), Aventinská mansarda (1991), Karel Teige (1994), Český surrealismus 1929–1953 (1996), Toyen (2000), Emila Medková (2001), Jan Zrzavý (2003), Rudolf Kremlička (2006), Karel Malich (2006), Jindřich Štyrský (2007). Anotace k výstavě Od 28. září 2016 do 8. ledna 2017 se mohli návštěvníci ostravského Domu umění kochat výstavním projektem V novém světě s podtitulem Podmínky modernity 1917–1927, který připravil Karel Srp ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Ostravě a Národní galerií v Praze. Expozice rozdělená do devíti sekcí ve všech sálech Domu umění představila české umění první poloviny dvacátého století v podání známých jmen i nově objevených autorů. Výstavu si prohlédlo 25 422 návštěvníků. Galerie Galerie výtvarného umění v Ostravě   Poděbradova 1291/12   702 00 Ostrava Termín 28.09.2016 - 08.01.2017 Web www.gvuo.cz ...

Vladimír Hanuš Vladimír Hanuš (1961) vystudoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, poté co vystřídal rozličná zaměstnání a prodělal vojnu, odešel do Prahy studovat Akademii výtvarných umění. Absolvoval u vynikajících českých malířů Františka Hodonského a Karla Malicha, který zásadně ovlivnil jeho další směřování. Záhy po studiích se vrátil do svého rodného kraje v podhůří Orlických hor. Zde, stranou uměleckého provozu, se kontinuálně odvíjí jeho tvorba. Paralely k ní můžeme najít v takových osobnostech, jakými byli František Kupka, Josef Šíma a Václav Boštík. Hanušova malba potlačuje kresbu, barva atakuje naše smysly, buduje prostor, plní funkci světla. Diváka na první pohled zaujme koloristický účinek obrazů a barevná souhra skvrn a akumulovaných vrstev procítěně odstupňovaných tónů, díky nimž barvy z plátna vystupují, pulzují a vyzařují. Ve své většině jde o podivuhodné zachycení krajiny, velmi odlišné od české krajinářské tradice, přestože z ní vychází a rozvíjí ji. O tom svědčí i jeho slova: „Krajinu maluji znovu a znovu. Již mnoho let. Čím dál více se zdá, že stále tu samou, oproštěnou na pole a oblaka. Oblak stává se polem, pole oblakem. Znovu a znovu, ale doufám, že stále jinak. Opakování je cestou k rutině, ale věřím, že mé setrvávání je kroužením, ustředěným stoupáním, modlitbou nad právě zjevenou, novou krajinou.“ Jeho obrazy nás omamují svojí silou, vtahují nás do paralelních prostorů rozzářených paletou barev. Ukázky z jeho citlivé originální tvorby je možné si prohlédnout zde: http://www.tan.cz/hanus/ Anotace k výstavě Paul Cézanne napsal: „Barva je místo, kde se setkává náš mozek s vesmírem. Proto se jeví opravdovým malířům tak dramatická.“ Barevné plochy se překrývají, prosakují, vibrují, nezobrazují. Na obdobné optické hře jsou postaveny i Hanušovy křehké objekty. Výstava nesleduje genezi jeho tvorby, je postavena na souvztažnosti jednotlivých děl. K porozumění napomohou jejich názvy, které často působí jako souběžná básnická vyjádření. K výstavě vyjde autorská kniha spojující v sobě Hanuše básníka a malíře. Galerie Galerie Smečky   Ve Smečkách 24   110 00 Praha 1 Termín 07.09.2016 - 08.10.2016 Web ...

Kurátor výstavy: Karel Srp, Lenka Bydžovská, Antonín Dufek Karel Srp (*1958) Český kurátor a znalec výtvarného umění. Je členem Jazzové sekce, jedním ze zakladatelů Hnutí za občanskou svobodu, dlouholetým kurátorem nejen Galerie hlavního města Prahy a v letech 2005–2007 jejím výkonným ředitelem. Podílel se například na těchto knihách či výstavách: Václav Boštík (1989), Aventinská mansarda (1991), Karel Teige (1994), Český surrealismus 1929–1953 (1996), Toyen (2000), Emila Medková (2001), Jan Zrzavý (2003), Rudolf Kremlička (2006), Karel Malich (2006), Jindřich Štyrský (2007). Lenka Bydžovská (*1956) Historička umění, jež studovala v Praze a italské Sienně, Lenka Bydžovská, publikovala řadu prací na téma české avantgardy a modernismu v mezinárodním kontextu, a to ať už věnujících se odvrácené straně modernity (spolu s Vojtěchem Lahodou a Karlem Srpem, Černá slunce. Odvrácená strana modernity, 2012) či jednotlivým umělcům (Josef Šíma, v roce 2006 nebo Jindřich Štyrský v roce 2007). Byla kurátorkou mnoha výstav věnujících se české avantgardě (Alfons Mucha: Slovanstvo bratrské, Praha, 2005). V roce 2011 publikovala spolu s Karlem Srpem knihu o Slovanské epopej (Alfons Mucha. Slovanská Epopej). Lenka Bydžovská je vedoucí oddělení 19.–21. století Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. Antonín Dufek (*1943) Vystudoval gymnázium a dějiny umění na UJEP v Brně (1967). Od 1968 kurátor fotografické sbírky Moravské galerie v Brně. (do roku 1978 též kurátor užité grafiky). PhDr. 1983, Ph.D. 1997. Učil externě dějiny fotografie na Střední škole uměleckých řemesel v Brně 1992 - 2004, na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně 1995 - 2000, na Fakultě výtvarných umění v Brně (2000 - 2006). Getty Scholar 2007. Cena Osobnost české fotografie za dlouhodobý přínos fotografii, Asociace profesionálních fotografů 2011. Anotace k výstavě "Krása bude křečovitá", kdysi řekl André Breton. Díla československých představitelů surrealismu z let 1933 až 1939 jsou k vidění v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou. Výstavu připravila Alšova jihočeská galerie ve spolupráci s Arbor vitae. Kurátory výstavy jsou Karel Srp, Lenka Bydžovská a Antonín Dufek. Expozice se soustředí na činnost Skupiny surrealistů v Československu. Patřili sem například Jindřich Štýrský, Toyen, Karel Teige či Vítězslav Nezval.Výstava představí surrealismus jako komplexní umělecký fenomén, který zasáhl nejen do výtvarného umění, ale i do fotografie, literatury, filmu a scénogr...

Jaromír Zemina Český malíř a historik umění Jaromír Zemina se narodil 30. dubna 1930 v Přední Ždírnici na Trutnovsku. V letech 1949 až 1953 studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V období 1959 až 1961 Zemina pracoval v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze, v letech 1961 až 1992 pracoval v Národní galerii v Praze, kde působil ve sbírce moderního umění, kterou také v letech 1965 až 1970 vedl. V osmdesátých letech zastával funkci hlavního kurátora sbírky zahraniční malby 19. a 20. století. Zemina vyučoval dějiny umění na katedrách scénografie a alternativního divadla DAMU. Zemina měl v čase dětství a dospívání umělecké vzory ve svém otci Otakarovi a ve starším bratranci Vladimíru Janouškovi. Později načerpal jako kreslíř nejvíc inspirace v tvorbě Ingrese, Degase a Picassa, z českých kreslířů 20. století měl nejblíže k Jiřímu Johnovi, o němž napsal monografii. Zemina je znám především jako autor knih o výtvarném umění, české veřejnosti objevil například tvorbu Aléna Diviše. Svou první knihu vydal v roce 1963, jednalo se tehdy o studii Svět Jana Zrzavého. Po roce 1968 nemohl veřejně publikovat, nicméně napsal obsáhlou netradiční monografii o malíři a grafikovi Jiřím Johnovi, která vyšla poprvé v Odeonu až v roce 1988, podruhé v doplněném vydání roku 1992. Zajímavé a psychologicky poutavé jsou jeho eseje o Cézannovi a Velázquezovi, které nabízejí nevšední náhled na tyto malíře. Velmi blízký byl Zeminovi i český sochař Matyáš Braun, kterého blízce studoval skrze jeho dílo na Kuksu. V roce 2004 vyšla v nakladatelství Torst Zeminova kniha Z cest a cestiček, ve které zachytil svoje zážitky z cest z období posledních pětadvaceti let. Tato jeho kniha potvrzuje jeho jedinečný vztah k umění, kdy se na navštívené krajiny díval jako na umělecká díla, která obohacoval svým nevšedním cítěním barev a atmosféry. Zemina ve své knize rovněž popsal zážitky z galerií a setkání s výtvarnými díly, které ozvláštnil svou lyrickou poetikou a okouzlením. Jaromír Zemina žije v Praze. Anotace k výstavě Alén Diviš se narodil 26. dubna 1900 na statku Blato u Poděbrad. Po studiích malířství v Praze pracoval jako úředník na Prezídiu zemské správy politické. To ho neuspokojovalo a v roce 1926 odjel do Paříže, kde navštěvoval přednášky Františka Kupky a studoval na École des Beaux-Arts . Z Čechů, kteří tam žili, byli mu nejbližší grafik a malíř František Tichý a hudební skladatel Bohuslav Martinů, první, kdo o něm později psal...

Marie Klimešová ZBYNĚK SEKAL (1923–1998), malíř, sochař, kreslíř a překladatel, v letech 1934–1941 navštěvoval gymnasium, reálku a obchodní akademii, učil se knihkupcem. V roce 1941 ho zatklo gestapo za činnost v ilegální skupině komunistické mládeže, až do konce války byl internován v koncentračním táboře Terezín a Mathausen. 1945–1950 studoval UMPRUM u profesora Františka Tichého a Emila Filly. 1950 přerušil studia a živil se jako propagační referent, později jako redaktor v nakladatelství Svoboda. 1953 přesídlil do Bratislavy a věnoval se překladatelské činnosti. V šedesátých letech cestoval a zúčastnil se např. keramického semináře v Gmundenu (Rakousko) a sochařského symposia v St. Margarethenu (Rakousko). Roku 1969 odešel do emigrace a usadil se ve Vídni. 1972–1974 působil jako pedagog na Akademii výtvarných umění ve Stuttgartu. Anotace k výstavě Vynikající sochař Zbyněk Sekal (1923-1998) upozorňoval na nelineární koncept své tvorby, když kladl důraz na Heideggerovu úvahu o labyrintu, o pohybu ve spirále. Východ z labyrintu byl pro Sekala umístěn v jeho středu. Tam směřoval kruhovým pohybem, v němž se stále znovu, byť pokaždé na nové úrovni dotýkal svých témat. Výstava v Muzeu umění Olomouc do určité míry přebírá tuto myšlenku. Je sestavena jako koláž, ve které dochází k průnikům času a média, ke konfrontaci díla s autorovými úvahami o tvůrčím procesu. Sekal patří k umělcům středoevropské modernistické generace šedesátých let. Jeho dílo vznikalo v širokém časovém rozpětí od přelomu třicátých a čtyřicátých let až do roku 1997, kdy mu několik měsíců před smrtí nemoc už nedovolila pokračovat v tvorbě. Jako umělec, který plně patří období rozvíjejícímu se od konce druhé světové války, kdy byl v mládí dotčen surrealismem, se řadí k širokému proudu postavantgardy. Neztotožnil se ale naplno s žádným hnutím, tendencí ani skupinou a zůstal výrazným solitérem. Po studiích na Umprum v ateliéru Františka Tichého se brzy zařadil mezi nejzajímavější české autory padesátých a šedesátých let. Od roku 1970 žil ve Vídni, kde jeho tvorba prošla dalším pozoruhodným vývojem. V únoru letošního roku byl v Národní galerii v Praze v budově Veletržního paláce otevřen rekonstruovaný poslední Sekalův ateliér. Koncepčně ucelený prostor je výmluvným dokladem fascinující osobnosti, obsáhlá olomoucká výstava však dovoluje ukázat Sekalovu tvorbu detailně, s akcentem na jednotlivá špičková díla. Divák se setká s řadou vzácných prací a její součástí jsou jak sochy, tak obrazy, speci...

Hana Klínková Narozena v Táboře, archivářka v oddělení literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze, autorka prací z literární a kulturní historie 19. i 20. století. Absolventka oboru čeština-dějepis na FF UK v Praze. Legendárnímu dřevorytci se Hana Klínková, autorka obsáhlé monografie Josef Váchal / Kniha vzpomínek, věnuje dlouhodobě. Publikace byla vydána souběžně s ní ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a nakladatelstvím Arbor vitae.   https://www.novinky.cz/kultura/salon/414286-na-kolo-s-josefem-vachalem-plavajznici-a-pemzlikari.html Anotace k výstavě Josef Váchal, jeden z nejvýraznějších českých umělců minulého století, prožil v Praze přes čtyřicet let svého života. Prahu jako ústřední motiv jeho dřevorytu či oleje nenalezneme, lze ji objevit pouze na příležitostných kresbičkách či jako nepodstatný vedlejší motiv. Praha nicméně ke kontextu Váchalova života a jeho výtvarné tvorby neoddělitelně patří. V Praze Váchal vytvořil zásadní část svého výtvarného díla, město mu poskytlo domov a zázemí, prostředí, bez něhož by – řečeno s trochou nadsázky – ani Váchal nebyl tím, kým se stal. V Praze žil od roku 1898, od svých čtrnácti let, kdy se sem přišel, aby se tu vyučil knihvazačem. Odstěhoval se až za dvaačtyřicet let poté na rodný statek malířky Anny Mackové, své životní družky, do Studeňan, kde od roku 1940 žil až do své smrti v roce 1969. V Praze absolvoval Váchal základní výtvarná školení u A. Kalvody, A. Herverta a R. Béma. Navázal tu také četná přátelství. Díky mediku K. Amerlingovi se zapojil do tzv. Vinohradského korza, kde se jeho přáteli stali např. J. Reichman a L. Sychrava. V Praze prohluboval rovněž své umělecké kontakty, především s vinohradskými a vršovickými výtvarníky, s nimiž vystavoval v Grébovce či Národním domě. V Praze žila ve Vršovicích v Barákově ulici č. 15 (dnešní Voroněžské) umělcova matka Anna Váchalová-Hlaváčková, u níž ve svých uměleckých počátcích bydlel. Bez její dlouholeté podpory by se umělec nikdy nemohl stát svobodným, nezávislým, ani vytvořit tak rozsáhlé dílo. Do nedaleké Bělehradské ulice č. 64 na Vinohradech chodil Váchal na návštěvy k blízkému příbuznému, malíři Mikoláši Alšovi a jeho rodině. Váchalovy ateliéry (a zároveň byty) se nacházely na Vinohradech a ve Vršovicích, z nichž nejznámější byly adresy „Brandlova“ (dnešní Římská, 1908–1910), „Kladská 3“ (1910–1915) a „Tyršova 7“ (dnešní Žitomírská, 1915–1940). K návštěvníkům těchto ateliérů patřili J. Deml, R. Medek, K. Neumannov...

Roman Musil, Aleš Filip Bohumír Lindauer je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů počátků novodobého novozélandského umění. Velká část obrazů je dnes umístěna v Auckland Art Gallery, kam je věnoval Partridge, další obrazy se nachází v soukromých sbírkách a dalších muzeích. V Aucklandu se také nachází Lindauerův pomník a bylo po něm pojmenováno i první novozélandské šampaňské. Anotace k výstavě Výstava, připravená jako jedna z hlavních součástí programu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015, je jedinečnou možností znovu objevit život a dílo výjimečného plzeňského rodáka, který se proslavil na druhém konci světa. Gottfried Lindauer je autor s pozoruhodným životním osudem, který ovšem až dosud čekal na plnohodnotné zhodnocení svého díla, neboť mu do dnešních dnů nebyla věnována souhrnná retrospektivní výstava, ani publikace. Zatímco v českých zemích je znám stále pouze úzké skupině odborníků, specializujících se zejména na umění 19. století, na Novém Zélandu, kam odešel z Plzně v roce 1874, jsou jeho malby původních maorských obyvatel považovány za součást národního kulturního dědictví a samotný Lindauer zde patří mezi nejpopulárnější malíře koloniálního období. Výjimečnou doprovodnou publikaci k výstavě v samostatném českém a anglickém vydání vydalo Arbor vitae. Na publikaci spolupracovali: Roman Musil (Západočeská galerie v Plzni) Aleš Filip (Masarykova univerzita) Leonard Bell (University of Auckland, New Zeland) Lada Vacková-Hubatová (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze) Ngahiraka Mason (Auckland Art Gallery New Zeland) Milan Kreuzzieger (Centrum globálních studií v Praze) Tomáš Winter (Ústav dějin umění Akademie věd České republiky) Galerie Západočeská galerie v Plzni   Pražská 13   301 00 Plzeň Termín 06.05.2015 - 20.09.2015 Web www.zcg.cz ...

Kurátor výstavy: Reinhold J. Fäth, David Voda Rudolf Steiner (1861 - 1925) Zakladatel anthroposofie (duchovní vědy), filosof, pedagog, umělec, dramatik, sociální myslitel, esoterik. Inicioval mnoho nových směrů vycházejících z duchovních skutečností v mnoha oblastech - lékařství, zemědělství (tzv. biodynamické zemědělství), farmacii (anthroposofické lékařství), pedagogice (mj. vytyčil směr waldorfského školství), umění (eurytmie), architektuře i náboženství. Rudolf Steiner se narodil v Kraljevci v tehdejším Rakousku-Uhersku (dnešním Chorvatsku) jako syn železničního úředníka. Studoval přírodní vědy na vídeňském Vysokém učení technickém, současně navštěvoval přednášky z oboru filosofie, literatury a dějin na Vídeňské univerzitě, z finančních důvodů však musel studium přerušit. V roce 1891 získal doktorát na univerzitě v Rostocku za práci v oboru filosofie. V letech 1890-1897 byl pověřen vydáváním Goethových přírodovědných děl. V roce 1894 vydal své stěžejní dílo Filosofie svobody. V roce 1900 začal působit v rámci Theosofické společnosti; intenzivně přednášel, a také psal knihy (mezi jeho stěžejní díla patří Theosofie z r. 1904 a Tajná věda v nástinu z r. 1909). V roce 1912 se Steiner rozešel s původní Theosofickou společností a založil vlastní Anthroposofickou společnost. Od Theosofické společnosti se lišila především zaměřením na západní esoteriku, zatímco Theosofická společnost se věnovala především esoterice Východu. Od roku 1913 vedl stavbu dřevěného Goetheana v Dornachu u Basileje (Švýcarsko), kde postupně vzniklo velké anthroposofické centrum. V poslední etapě svého života se věnoval intenzivní přednáškové činnosti v mnoha městech řady evropských zemí a podněcování duchovní obnovy jednotlivých praktických oborů lidské činnosti. Steinerem založená anthroposofie u nás mohla v letech socialistického Československa (1948-1989) existovat jen v ilegalitě. Od listopadu 1989 se i u nás rozvíjí činnost anthroposofických iniciativ, k nimž také patří vydávání knih a zápisů přednášek Rudolfa Steinera (nakladatelství Fabula, Michael, Opherus atp.) Rudolf Steiner zemřel v Dornachu u Basileje (Švýcarsko). Anotace k výstavě Osobnost a dílo Rudolfa Steinera (1861–1925), zakladatele antroposofie, již dlouhodobě náleží k základním sloupům evropského myšlení a kultury. Jádrem jeho učení je prostá myšlenka o svobodném propojení duchovního světa s pozemskou existencí člověka i ostatních živých organismů. Mezníkem při formování antroposofie se stal rok 1913, kdy ve švý...

Otto M. Urban, Ph.D. (1967) je vedoucí katedry dějin a teorie umění na pražské Akademii výtvarných umění. Externě přednášel na the School of the Art Institute in Chicago, University of Texas at Austin a New York University in Prague. Doktorát z dějin umění a estetiky získal na Katedře dějin umění Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 2000. Od počátku 90. let se intenzivně věnuje studiu středoevropského symbolismu a zejména problematice dekadence. Publikoval například monografie Karla Hlaváčka (2002), Alfreda Kubina (2003) a Edvarda Muncha (2007). Připravil také řadu výstav v České republice i v zahraničí, např. V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880 - 1914 (Obecní dům, Praha 2006), Dekadence. Bohemian Lands (Hotel de Ville, Brusel, Musée Félicien Rops, Namur 2009). Je také autorem výstavy Decadence Now! Za hranicí krajnosti (Galerie Rudolfinum, Praha 2010), retrospektiv Joela-Petera Wittkina (Dům umění, Brno, 2010), Gilberta & George (DOX, Praha 2010), Davida LaChapella (Galerie Rudolfinum, Praha 2011), Jaka a Dinose Chapmanových (Galerie Rudolfinum, Praha 2013). Publikoval také texty v katalozích či monografiích dalších umělců (např. Jan Hísek, Josef Bolf, Martin Gerboc). Společně s Arbor vitae připravil výstavu Tajemné dálky (2014). Anotace k výstavě Výstava Tajemné dálky, symbolismus v českých zemích se věnuje specifické části výtvarné umělecké scény v českých zemích, ovlivněné symbolismem v období mezi lety 1880 a 1914. Datace výstavy je pomyslně rámována dobou otevření Národního divadla a začátkem první světové války, název je odvozen z titulu básnické sbírky Otakara Březiny z 90. let 19. století. Výstava je prvním podobným projektem, až do současnosti byl symbolismus prezentován jako specifická kapitola v rámci rozsáhlejších výstavních projektů. V jednotlivých tematických kapitolách se tak představují vedle známých a uznávaných umělců (Alfons Mucha, Max Švabinský, František Bílek, Josef Váchal, Bohumil Kubišta, Jan Zrzavý ad.) i autoři méně vystavovaní a zvláště v mezinárodním kontextu téměř neznámí (Maxmilián Pirner, Beneš Knüpfer, August Brömse, Jaroslav Panuška, Josef Mandl, Tavík František Šimon, Alois Boháč aj.). Exponáty jsou jak z velkých etablovaných galerií (Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy nebo Památník národního písemnictví), tak z menších museí a regionálních institucí, stejně jako ze soukromých sbírek. V několika případech se jedná i o zápůjčky ze zahraničí (Řezno, Os...

Markéta Theinhardtová a Pierre Brullé Autory výstavy jsou Markéta Theinhardtová a Pierre Brullé. Markéta Theinhardtová působila řadu let jako kurátorka v Národní galerii v Praze, v současné době přednáší na Sorbonně v Paříži. Specializuje se na středoevropské umění 19. a počátku 20. století, Kupkou se zabývá od roku 1988. Výsledkem její badatelské činnosti jsou četné publikace a výstavní projekty (naposledy zmíněná výstava Cesta k Amorfě pořádaná v loňském roce v Národní galerii v Praze). Pierre Brullé je ředitelem stejnojmenné pařížské galerie zabývající se současným uměním. Tvorbě Františka Kupky se věnuje jako nezávislý badatel a znalec většinou ve spolupráci s M. Theinhardtovou. Jeho soukromá sbírka, nezávislá na činnosti galerie, obsahuje nejen díla Františka Kupky, ale také archívní dokumentaci. Anotace k výstavě Výstava se zaměřuje na počáteční období tvorby jednoho z významných průkopníků abstraktní malby Františka Kupky (1871–1957), jež bylo dosud neprávem spíše opomíjeno. Po přesídlení do Paříže v polovině devadesátých let 19. století se Kupka věnoval především grafickému dílu, ilustrátorské práci, přispíval svými kresbami do ilustrovaných revuí a satirických časopisů. Vrcholem výstavy v Západočeské galerii je série vynikajících Kupkových kreseb zapůjčených z pařížského Musée d’Orsay, do něhož je roku 2001 zakoupil francouzský stát z původní Waldesovy sbírky. Po dlouhých letech má tedy veřejnost jedinečnou příležitost je v České republice opět shlédnout. Výstavu připravili Markéta Theinhardtová, česká historička umění přednášející na pařížské Sorboně, a Pierre Brullé, majitel soukromé galerie a Kupkův letitý sběratel. Oba představili obdobný projekt už v roce 2002 v pařížském Musée d’Orsay a česká veřejnost zná jejich práci z výstavy Cesta k Amorfě, kterou předloni pražská Národní galerie dokumentovala Kupkovu účast jako malíře na pařížských výtvarných salonech v letech 1899-1913.Všemu dominují satirické kresby a sžíravé karikatury, které měly podle umělcova přesvědčení působit jako šlehnutí bičem. Kupka kreslil do deseti francouzských časopisů a dostával za to dobře zaplaceno. Někdy ale přispíval zdarma, jako výraz osobního přesvědčení, což se týkalo zejména práce pro anarchistický časopis Les Temps nouveaux, který založil revolucionář Jean Grave.Západočeská galerie v Plzni představuje do 7. září malíře Františka Kupku jako úspěšného komentátora dobových společenských událostí pro levicově a anarchisticky orientované časopisy vycházející v P...

Petr Nikl (*1960) Narodil se ve Zlíně v rodině akademického malíře a designérky hraček. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu Uherské Hradiště a AVU v Praze v ateliéru profesora Arnošta Paderlíka a Jiřího Ptáčka. Inspirován básněmi Christiana Morgensterna psal své první texty, tiskl k nim cykly mezzotint a kreslil volné ilustrace. Knihařil makety knížek, vymýšlel nonsensové pohádky a písně. S přáteli, jejichž výtvarné pokusy přerostly v divadelní performance, založil v roce 1985 loutkový spolek Mehedaha. Loutková představení, jejichž jádrem byly balety, hudebně-dramatické skeče a drobné absurditky, spolek uváděl na bytových besídkách nebo vernisážích. Spolu s Františkem Petrákem a dalšími přáteli vydal postupně třináct sešitů nonsensové poezie spolku Mehedaha. V roce 1987 spoluzaložil uměleckou skupinu Tvrdohlaví. Petr Nikl je držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého (1995). Je velmi všestranným umělcem: maluje, loutkaří, hraje, píše, zpívá. Je autorem koncepce interaktivních výstav Hnízda her (Rudolfinum, 2000), Krajina fantazie a hudby (český pavilon na EXPO 2005 v japonském Aichi), Orbis Pictus a Labyrint světa, putující po českých i světových městech. Spolupracuje s Divadlem Archa, v němž připravil řadu mimořádných projektů. Pro Meander, v němž začal vydávat své autorské knihy (Pohádka o Rybitince, O Rybabě a mořské duši, Lingvistické pohádky, Záhádky, Jělěňovití, Blázníček, Přeshádky a Žlutí lvi), vytvořil logo umělecké edice Modrý slon a ilustroval Legendu o Golemovi Ivy Pecháčkové. Anotace k výstavě Výstava Hra o čas je tematickou retrospektivou Petra Nikla, která mapuje dlouhodobě přítomný fenomén času a paměti v jeho tvorbě. Na ploše téměř třiceti let přibližuje vývoj, pojetí a formy tohoto jevu ve všech zásadních oblastech Niklovy práce. Jde o vrstevnaté a kontinuální sledování času jako jednoho z Niklových ústředních témat. Při jeho zpracování nejde jen o prolínání vyjadřovacích prostředků dvojrozměrných s trojrozměrnými, ale i světla a tmy, fikce a skutečnosti, pohybu a statičnosti, tak jak je u Petra Nikla zvykem. Prostor galerie nabízí dva základní okružní labyrinty, uvnitř kterých se nezávisle odvíjejí jednotlivé rozdílné cykly. Na výstavě jsou vedle obrazů zastoupeny také komornější techniky kresby, grafické listy, objekty a fotografie nebo interaktivní místa průběžně měnící svou podobu. Expozice má uvádět diváky do toku asociací a vlastní představivosti. V prostoru galerie budou pravidelně probíhat vizuálně hudební performance komor...

Jiří Brdečka (1917-1982) Narodil se v Hranicích na Moravě. Od malička ho fascinoval film. Po maturitě se vydal roku 1936 na studia do Prahy. Ve Zlíně poznal Alexandra Hackenschmieda, Jana Lukase a Elmara Klose. Získal brzy popularitu kreslenými vtipy. Roku 1941 se nechal zaměstnat jako tiskový referent Lucernafilmu. Zároveň začal psát na pokračování do Ahoje na neděli Limonádového Joa. Animovaný film mu vstoupil do života roku 1942. Působil ve studiu AFIT spolu dalšími budoucími významnými osobnostmi českého animovaného filmu. Po válce se stal filmovým recenzentem Lidových novin, v půli března 1948 z redakce odešel. V té době už pracoval na vlastní kreslené režijní prvotině Vzducholoď a láska. Zároveň byl dvorním scenáristou Jiřího Trnky a Jana Wericha. V půli padesátých let napsal písňové texty k dobovým šlágrům Půlnoc a Nebeští jezdci. K textování se obrátil též v divadelní verzi Limonádového Joa, kterou režíroval Oldřich Lipský v Divadle estrády a satiry. Tato verze se stala základem filmu, který vznikl roku 1964. Od začátku padesátých let až do smrti pracoval na dvou stavech: byl scenárista hraných filmů a režisér filmů animovaných. Mezi jeho hrané filmy patří Vlčí jáma, Ztracenci, Až přijde kocour a Vynález zkázy. Po sovětské okupaci Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech a Princ a Večernice. K režii animovaného filmu se vrátil roku 1958 snímkem Jak se člověk naučil létat. Točil pak jeden animovaný film za druhým. Jeho nejúspěšnějším snímkem byla Špatně namalovaná slepice z roku 1963. Pracoval pokaždé s jiným výtvarníkem: se Zdenkem Seydlem, Ludmilou Jiřincovou, Jaroslavem Malákem, Františkem Braunem a dalšími. Získal ceny v Cannes, Annecy, Bergamu či San Sebastianu. V roce 1969 dokončil svůj jediný hraný projekt, povídku Poslední golem z filmu Pražské noci. Tehdy vzniká i animovaný Metamorfeus. V sedmdesátých letech začal v Bratrech v triku spolupracovat s mladou výtvarnickou generací: vedle Evy Švankmajerové také s Helenou Konstantinovou, Pavlem Sivkem a Jitkou Walterovou. Poslední léta života trávil prací na animovaných snímcích Lááska a Třináctá komnata prince Měděnce. Jeho posledním projektem byla variace na staré loutkové hry Menší růžová zahrada.  Anotace k výstavě Jiří Brdečka zanechal v české kultuře 20. století originální a rozeklanou stopu: jako klasik animovaného filmu, jako autor Limonádového Joa, jako scenárista Císařova pekaře – Pekařova císaře a mnoha dalších filmů, ale také jako subtilní kreslíř a ilustrátor, písň...

Marie Klimešová (*1952) je historička umění a kurátorka. Absolvovala katedru dějin a teorie umění FFUK (1970–1976), Ph.D. (2005), habilitace (2010). Působila v Národní galerii v Praze (v letech 1977–1981 a 1997–2002), v ÚTDU ČSAV ( 1981–1987) a v Galerii hl. města Prahy (1987–1997). Od roku 2003 přednáší na Ústavu pro dějiny umění FFUK se zaměřením na umění 40.– 80.let 20. století. Je členkou AICA, v letech 2005–2008 byla předsedkyní Uměleckohistorické společnosti. Již v období normalizace se podílela na významných neoficiálních výstavách současného umění, po roce 1989 pak realizovala důležité syntetické výstavy zaměřené především na rehabilitaci a nové zhodnocení českého umění druhé poloviny 20. století, zejména 40. a 50. let. (Ohniska znovuzrození: České umění 1956 ̶ 1963; Roky ve dnech: České umění 1945 ̶ 1957). Systematický průzkumu tvorby umělců, které pokládá za v daném období za klíčové, završila mnoha autorskými retrospektivami i výstavami, v nichž analyzuje dílo prostřednictvím subtilnějšího úhlu pohledu (kupř. Sekal a Japonsko). Všechny výstavní projekty jsou spojeny s publikacemi, ať již v podobě katalogu anebo knihy. Anotace k výstavě fotografie Výstava Neklidná krása představuje dílo významného představitele českého poválečné malby – Stanislava Podhrázského (1920–1999). Svým raným dílem se řadí k radikálním představitelům českého poválečného surrealismu, k jeho blízkým přátelům patřili Zbyněk Sekal, Zdeněk Palcr, Josef Lehoučka, Emila a Mikuláš Medkovi a Miloš Chlupáč. Pozdější autorova tvorba má solitérní povahu a vedle surrealismu pozoruhodně intuitivním způsobem reflektuje formální vzorce i dalších důležitých etap světového výtvarného dědictví (zejm. italská renesance a manýrismus). Vedle trvale přítomné znepokojivosti ji charakterizuje spontaneita, formální svrchovanost a velké lyrické hodnoty. Důkladná retrospektiva v Domě U Kamenného Zvonu spolu s vydáním monografie (Arbor Vitae) má přispět k hlubší definici této osoby a odpovídajícím způsobem zhodnotit Podhrázského celoživotní tvorbu. Galerie Galerie hlavního města Prahy - Dům U Kamenného zvonu   Staroměstské náměstí 605/13   110 00 Praha 1 Termín 25.10.2013 - 23.02.2014 Web http://www.ghmp.cz/stanislav-podhrazsky-neklidna-krasa/ ...

Kurátorka: Anna Habánová Anna Habánová (*1977) je vedoucí kurátorkou Oblastní galerie Liberec (OGL), působí zde od roku 2002. Je také odbornou asistentkou na Katedře historie Technické univerzity v Liberci. Společně se svým manželem Ivo Habánem se věnují především tématu německy hovořících umělců z Čech, Moravy a Slezska. Výstavami a publikacemi tyto zapomenuté osobnosti navracejí do českých dějin umění. Anna Habánová je podepsána například pod knihami Mladí lvi v kleci (2013), Erwin Müller (2014), Metznerbund (2016), 1906 (rovněž 2016). Rozhovor s Annou Habánovou je první ze zamýšleného cyklu, který by měl formou interview představovat osobnosti působící v regionálních kulturních institucích. Anotace k výstavě Na základě dlouholetého výzkumu v domácích a zahraničních archivech připravuje Oblastní galerie v Liberci ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Liberci jedinečnou přehlídku tvorby členů nejvýznamnějších uměleckých spolků německy hovořících umělců z Čech, Moravy a Slezska v období 1918 až 1945.Kolekce německo‐českého výtvarného umění Oblastní galerie v Liberci a sbírky zahraničního umění Národní galerie v Praze, spolu se zápůjčkami z domácích i zahraničních sbírkotvorných institucí a významným množstvím veřejnosti doposud neznámých děl ze soukromých sbírek nabídne zatím nejucelenější pohled na stále málo doceňovanou tvorbu českých Němců meziválečného období. Projekt je postaven na výběru děl, která byla součástí meziválečných souborných přehlídek německo‐českého výtvarného umění doma i v zahraničí. Tato díla se podařilo adresně dohledat, podrobně zmapovat jejich historii a tím je zhodnotit. Tyto skutečnosti budou prezentovány v katalogu a v rámci rozšířených popisek v expozici. Problematika tvorby německy hovořících výtvarných umělců v meziválečném Československu není tématem zcela novým, přesto zůstává v mnoha ohledech stále neprobádanou oblastí. Poprvé od dnes již legendární výstavy Mezery v historiibude uceleně prezentováno fungování německé umělecké scény 20. a 30. let. 20. století u nás. Umělecký spolek Metznerbund měl celorepublikovou působnost a sdružoval většinu německy hovořících autorů své doby. Vedle nich se na výstavách sledovaného období prezentovali i další domácí a v zahraničí působící německy hovořící autoři z našich zemí, členové uměleckých skupin Die Pilger, Oktobergruppe, Junge Kunst, Prager Secession, Vereinigung deutscher bildender Künstler Mähren und Schlesiens „Scholle“, Kunstring a dal...

Jan Švankmajer Kurátoři výstavy: Jan Švankmajer, Ivo Binder Anotace k výstavě Retrospektivní výstava tvorby Jana Švankmajera (*1934), přední osobnosti české filmové a výtvarné scény posledních čtyřiceti let, jehož dílo je úzce spjato s filozofií hermetismu, tvůrčími postupy surrealismu a inspirací sahající až k Rudofu II., s nímž jej spojuje záliba v kuriozitách a alchymii.Výstavní kolekce přibližuje Švankmajerovu tvorbu v celé její šíři, od přípravných kreseb a surrealistických koláží a frotáží přes mnohoznačné taktilní a erotické objekty až po ukázky autorových filmových experimentů. Jako synonymum pro surrealismus bývá nejen českou veřejností vnímána tvorba filmového režiséra, scénáristy a výtvarného umělce Jana Švankmajera (*1934). Imaginací překypující, bohaté a žánrově různorodé dílo jediného českého umělce zastoupeného ve stálé expozici londýnské Tate Gallery nyní v retrospektivním výběru představuje Muzeum moderního umění v Olomouci. Výstava zhruba tří set Švankmajerových prací – kreseb, frotáží, objektů, grafik, ale také loutek nebo pracovních fotografií k filmům, kreslených scénářů a plakátů. Výstava v Muzeu moderního umění se odehrává hned ve dvou výstavních prostorách – Obrazárně a Mansardě – a podle kurátora Iva Bindera představuje Švankmajerovu tvorbu v celé její šíři a v retrospektivním sledu od konce 50. let do současnosti. „Poukazuje na to, jak je jeho filmová tvorba neoddělitelně spjata s ostatními výtvarnými projevy, ať už jde o kresby, koláže, frotáže, objekty nebo taktilní umění,“ řekl kurátor výstavy Ivo Binder. Název Možnosti dialogu odkazuje ke stejnojmennému filmu z roku 1983 a Švankmajer jej použil proto, že nejlépe vystihuje smysl výstavy. „Snaží se totiž ukázat, jak moje filmy vedou dialog s volnou tvorbou a jaké jsou možnosti tohoto dialogu.“  Možnosti dialogu také poodhalují autorovy inspirační zdroje a důležitost spolupráce se ženou Evou (1940–2005), která je podepsaná pod výtvarnou stránkou některých filmů. „Řada vystavených scén z filmů je naše společná práce. Také jsem do výstavy zařadil několik Eviných obrazů a mediumních kreseb, protože dokreslují jednotlivá témata výstavy, ale i náš společný život,“ vysvětlil Švankmajer. Při příležitosti olomoucké výstavy se na trh dostává monografie věnovaná autorovu dílu v českém a anglickém jazyce z nakladatelství Arbor vitae. Autory koncepce knihy jsou Bertrand Schmitt a František Dryje, na její realizaci se podíleli i další autoři. „Monografie je sestavená chronologicky...

Joska Skalník Joska Skalník (narozen 23. 3. 1948 v Praze) se po pěti letech vrací do Galerie Smečky, tentokrát především se souborem svých nových obrazů a koláží, které doplňuje instalací z užité tvorby a plakátů. Většinu děl pro výstavu poskytl přímo autor, dvě díla zapůjčila Pražská energetika, několik dalších prací pochází ze sbírky Pražské plynárenské a od soukromého vlastníka. Anotace k výstavě V roce 1991 meditoval dalajlama v Lánech s Václavem Havlem a později i s Joskou Skalníkem, jenž mu navrhl téma meditace – modrou barvu. Tyto věci nejdou beze zbytku popsat, ale je nutné je vyzkoušet. Mnoho tvůrců mnoha náboženství celé roky přemýšlelo o barvách. Jedna věc je vědět, co o nich psal třeba Goethe, jiná záležitost je mít tyto barvy promyšlené a zažité. Jeden z mých přátel se například noří do modré barvy, již si představuje jako klidnou akvamarínovou vodu nějakého prajezera. Meditaci pak používá jako podklad pro pohyb, který se v určitém okamžiku nárazu promění v růžovočervený oheň a opět odplyne v toku modré. Myslím si, že Joska Skalník při některé ze svých četných operací spatřil druhý břeh smrti, že se odjinud díval směrem k našemu světu. Jeho obrazy jsou vedlejší produkt meditace, která je zajímavější než sám obraz. Většina malířů ve svých dílech propracovává nějaké téma a soustřeďuje se na nějaký význam, ale Joska se ho zbavuje. Význam je kotva, je balvan a tíže, ale tady se přeci jedná o vyvázání a oproštění. Zbavit se toho všeho a být volný jako pták! Plavat jako ryba, vznášet se na křídlech, nechat myšlenky na zemi a kameny pod vodou. Nevynášet je, prozařovat, čím méně myšlenek, tím lépe. Voda ani vzduch, a modrá barva, ta už vůbec ne – nejsou tiché. Zvuky a bytosti vod a větry povětří si umíme představit, ale meditace na hudbu modré barvy nepřijde hned, to je záležitost na celé roky. Jednolitost modra se dá rozbít a z jejích fragmentů složit novou skladbu. Koláž se pak stane jiným způsobem, jak zacházet s vodou a vzduchem. S běžně chápaným uměním, které by mělo vytvořit nějakou pěknou věc, to už má málo společného. Konkrétní příklad: meditace na konec světa vyjádřená obrazem z konce roku 2012. Střed obrazu zaujímá modrá planeta s kontinenty připomínajícími bájná drako-zvířata. Nad ní vystupuje stříbřité nebe a ovál nebeského tělesa, snad měsíce. Ještě výš leží temně modrý pruh překlopené hvězdné oblohy, jež vyjadřuje novou kosmickou situaci. Za ní vykukují běžná, světlá pozemská oblaka, která značí cestu domů. Modrá planeta vystupuje jak...

František Skála (*1954, Praha) František Skála jr. chápe patrně svou tvorbu jako lidsky zmanipulovanou tvořivost samotné přírody. Se směsí humoru a vážnosti, ironie a úcty, monumentality a jemné citlivosti vytváří většinou variace na přírodní objekty. Vedle citlivé komunikace s přírodou však reflektuje svými díly i jiné oblasti lidského života, jako na př. tvorbu a zpracování umělých hmot. Rovněž s jistou mírou ironického nadhledu, citlivě vyzvedá světelné, barevné, tvarové a materiálové kvality nalezených věcí a jejich nečekaných kombinací. Lidské, utilitární produkty vřazuje do nových příběhů a tímto vykročením z oblasti lidské praxe do neúčelné oblasti estetiky odkrývá pohled do tajemných souvislostí lidských osudů. Stejně tak si pohrává se společenskými normami a zvyklostmi, aby k takovým ověřeným modelům jednání opatřil ironický odstup. (Shark, Z cyklu ON, hudební produkce MTO, aktivity B.K.S.) Projevuje se jako radikální mystifikátor, ale zároveň vyniká přesností výtvarného jazyka a důsledností uměleckého výrazu jak po stránce obsahové, tak řemeslné. Obor filmové a televizní grafiky, který vystudoval na VŠUP Praha, povzbudil zřejmě jeho zájem o vyprávění příběhů (comix Velké putování Vlase a Brady, deníky, ilustrace pohádek) Zúčastnil se studentských iniciativ ve škole a od r. 1984 akcí konaných ve spolupráci se studenty z AVU (především výstavy Konfrontace). Je členem skupiny Tvrdohlaví, od roku 1974 je zakládajícím a skutečným členem tajné skupiny BKS a komturem Řádu Zelené Berušky. Kromě orchestru MTO Universal působí v hudebním tělese Finský barok a ve vokálním triu Tros Sketos. Nesleduje televizi, nemá dosud internetovou adresu ani mobilní telefon a převážně žije tvůrčím životem na svém statku na samotě Dřevíč, pokud právě nepobývá na některém ze svých četných rezidenčních pobytů v předních světových uměleckých centrech. Prvních výrazných úspěchů vyjádřených českými i mezinárodními cenami dosáhl jako ilustrátor dětských knih. V roce 1991 obdržel cenu Jindřicha Chalupeckého a pobyt v Headlands Center for the Arts v San Francisku, který byl s touto cenou spojen na něho silně zapůsobil. Od r. 1992 pracoval na výtvarném řešení interiérů paláce Akropolis v Praze. V roce 1993 byl vybrán aby reprezentoval Českou republiku na 45. bienále současného umění v Benátkách. Do Itálie se vydal pěšky a v českém pavilonu vystavil kresby z této 850 km dlouhé pouti. V roce 2004 měl v pražském Rudolfinu ve spolupráci s Arbor vitae soubornou výstavu, která byla hodn...

Krištof Kintera (*1973) patří k nejúspěšnějším a nejvýraznějším českým umělcům mladší generace, jeho tvorba je známá i v zahraničí, kde uspořádal mnoho výstav. Nyní připravil ve 2. patře Městské knihovny komplexní výstavu svého díla, speciálně koncipovanou do těchto výstavních prostor. Krištof Kintera reflektuje a analyzuje svět kolem sebe a neustále klade svému okolí i sobě otázky, které vycházejí z každodenní zkušenosti, reagují na společenské problémy. Z této okolnosti také vychází název výstavy, na které autor představuje výsledky své patnáctileté analýzy světa. Kintera vytváří ojedinělé objekty, nenechávající diváka v klidu. Pohybují se, zvučí, světélkují, vyrušují a vzbuzují pochybnosti o nás samých. Svébytná instalace této výstavy, jež je de facto pojata jako gesamtkunstwerk – totální dílo, intenzivně pracuje s návštěvníkovým očekáváním, s jeho reakcí, překvapením, znejistěním, proměnou mysli. Cílevědomě narušuje zažité stereotypy a odhaluje nové, skryté povahy a stránky věcí, mimo jiné vlastního výstavního prostoru. Už v úvodu výstavy diváky překvapí neobvyklým vstupem do galerie. Jeho zásahem se prostor ve 2. patře Městské knihovny radikálně proměňuje, vznikají zde nové chodby a po dlouhých letech sem proniká denní světlo. Anotace k výstavě Výstava je založena na vnitřním konfrontačním principu, konkrétně na určité emocionální polarizaci, na dialogu pozitivní a negativní energie. Výstava je tak rozdělena do dvou komplementárních částí. Temněji a existenciálně laděné „dark side“, v níž se autorův nepostradatelný humor transformuje do dekadentně sarkastického komentáře, a lehčeji pojaté části, jež výrazně otevřeněji komunikuje s divákem, přičemž se snaží reprezentativně představit všechna stěžejní období i náměty Kinterovy tvorby. Součástí výstavy je i rekonstrukce ojedinělého příbytku pro Plumbaře, stejně jako jeho dnes již legendární Mluviči nebo populární postava „prevíta“, bouchajícího hlavou do zdi. Výstava klade také důraz na Kinterovy současné práce, s nimiž se bude moct veřejnost seznámit vůbec poprvé. Galerie Galerie hlavního města Prahy - Městská knihovna   Mariánské náměstí 1   110 00 Praha 1 Termín 29.02.2012 - 13.05.2012 Web https://www.ghmp.cz/vystavy/kristof-kintera-vysledky-analyzy/ ...

Otto M. Urban "Na výstavě z tohoto období nechybí žádná z důležitých fotografií, včetně monumentálních děl Potopa nebo Prám iluzí běsnící ku pravdě," uvedl kurátor výstavy Otto M. Urban. Fotografovu tvorbu lze podle Urbana vnímat jako originální příspěvek k vizuálnímu uchopení současného světa. Anotace k výstavě Galerie Rudolfinum představila výstavu fotografické tvorby amerického fotografa Davida LaChapella, která zahrnuje v reprezentačním průřezu nejdůležitější období a milníky jeho tvorby. Americký fotograf David LaChapelle (nar. 1963) patří již od poloviny 90. let 20. století mezi nejvýznamnější světové fotografy. Jeho tvorba ovlivnila desítky dalších autorů a LaChapelle si postupně vytvořil svůj nezaměnitelný a na první pohled rozpoznatelný styl. Výstava Tak pravil LaChapelle v pražské Galerii Rudolfinum má v kontextu jeho dosavadních výstav výjimečné postavení. Jedná se o první retrospektivu jeho tvorby, která zahrnuje i rané fotografie z poloviny 80. let. Právě rané fotografie a skicy jsou vystavovány poměrně málo a pražská výstava je poprvé uvádí do souvislosti autorova dosavadního díla. Výstava představuje reprezentativní soubor 109 LaChapellových děl, mapuje všechny důležité etapy jeho tvorby.Osmačtyřicetiletý LaChapelle se proslavil zejména jako fotograf v lifestylových magazínech, kde se po 20 let věnoval fotografování módy, reklamy a celebrit z oblasti pop music a filmu. Autoři výstavy však kladou důraz zejména na jeho nejnovější tvorbu z období po roce 2006, kdy tvůrce módní svět opustil a vrátil se k volné tvorbě.   Tvůrci k výstavě připravili i obsáhlý katalog, který vydalo nakladatelství Arbor Vitae. Kniha představuje fotografovu tvorbu ještě obsáhleji než retrospektivní výstava. "Konečně jsem se po letech nepochopení cítil pochopen po všech stránkách," komentoval LaChapelle své pocity, když knihu poprvé držel v ruce; považuje ji prý za dosud nejlepší svůj vydaný katalog. "Nemůžu se dočkat, až to ukážu mamince," dodal. Galerie ... Termín 07.12.2011 - 05.01.2014 Web 26.2.2012 ...

Jan Hísek Hískova tvorba je plná nejjemnější dětské fantazie, naprosto oproštěná od přetvářky a mistrovsky přenesená na plátna, mě absolutně uhranula. Jeho technika olejomalby přesahuje její vlastní možnosti. Z třiatřiceti obrazů na vás dýchá pocit několika různých výtvarných technik, např. kresba klasická, kresba tuší či uhlem, avšak malíř po celou dobu zůstal věrný pouze štětci a olejovým barvám.V pestrém světě umělcovy tvorby najdete spousty roztodivných postaviček, bájných zvířat a odkazů na díla starých mistrů. U Híska platí, že čím více času investujete na detailní průzkum jeho obrazů, tím více v nich poté naleznete. Anotace k výstavě Výstava obrazů Jana Híska v pražském Rudolfinu, nazvaná příznačně Noční jezdec, je shrnutím jeho malířské tvorby za posledních přibližně sedm let. Autor patří k ojedinělým, výrazně nečasovým autorům. Jeho tvorba se odvíjí po vlastní linii prakticky nezávislé na dobových trendech, směrech, diskusích, má vlastní dynamiku, tempo, témata i čtení. Veřejnosti jsou nejznámější jeho minuciózní grafiky, mezzotinty, ilustrující různé texty, ale vydávané i jako samostatné soubory či jednotlivé edice. Nejvlastnější jádro jeho práce však tvoří obrazy, které se jen sporadicky dostávají na veřejnost. Pro Híska je specifický až ornamentální způsob rozvíjení tématu v neohraničeném prostoru, kdy logiku viditelného dává co nejvíc do služeb neviditelného, přesněji viditelného ponejvíce jen vnitřním zrakem. Témata jsou často propojena s odkazy a konotacemi na široké spektrum obrazových i myšlenkových proudů z různých period dějin výtvarného umění. Výstava, i přes zdánlivě nevelký rozsah, představuje ve vystavených 33 obrazech zásadní průřez Hískovou tvorbou, je to reprezentativní přehled myšlení a tvorby jednoho z mimořádných českých malířů současnosti. Galerie ...     Termín 01.12.2011 - 26.02.2012 Web ...

Básník a grafik Bohuslav Reynek (1892-1971) může být považován za důkaz Boží existence. Člověk neprůbojný, krátkozraký, křehké konstituce, založením odporující jakékoli ideologii, nejenže přežil dvě světové války a o život ho nepřipravil ani režim uvádějící do praxe (ne)přirozený výběr silnějšího, navíc se z outsidera žijícího zcela v odloučení stal jeden z nejmilovanějších českých umělců. Reynkova neprůbojnost neměla nic společného s rezignovaností či nerozhodností. I když se neuměl vzepřít přímo, svou cestu si našel. Anotace k výstavě Výstava U Kamenného zvonu chronologicky mapuje Reynkovo dílo, od raného expresivního projevu, přes idylické krajiny z okolí rodinného statku, až po opakující se mystická témata ukřižování a piety, které provázela Reynka na sklonku jeho života.Bohuslav Reynek nebyl jen grafikem, ale také překladatelem a básníkem. Výstava proto představuje i rukopisy a literární díla. Podobně výjimečné jsou Reynkovy malby, včetně jeho portrétů a autoportrétů. Celkový obraz osobnosti tohoto výjimečného českého umělce dotváří 18minutový dokumentární snímek z roku 1969, který je jediným autentickým svědectvím o Reynkovi. Vůbec poprvé je na výstavě k vidění grafikova dílna. Vystaveny jsou zde jak Reynkovy rytecké nástroje a originální lisy, tak tiskové desky, zkušební nátisky a různé barevné varianty jeho známějších děl. Od Reynkovy smrti tento rok uplynulo 40 let a je tomu právě 20 let, co se ve stejných prostorách konala jeho první velká výstava po mnohaletém umlčování.U příležitosti těchto výročí Arbor vitae vydalo vůbec první Reynkovu výtvarná monografie, která představuje jeho výtvarné, literární i překladatelské dílo. Galerie Galerie hlavního města Prahy - Dům U Kamenného zvonu   Staroměstské náměstí 605/13   110 00 Praha 1 Termín 28.11.2011 - 29.01.2012 Web www.ghmp.cz ...

Otto M. Urban patří v českém kulturním prostředí k odborníkům zejména na oblast symbolismu a dekadence. Téma intenzivně sleduje už od 90. let, a jak zmínil, období přelomu 19. a 20. století ho baví nejen proto, že nebylo dlouhou dobu adekvátně a do hloubky zpracováno, ale má k němu i osobní vztah. Ve svém odborném zájmu se ale Otto M. Urban pohybuje jak mezi uměním přelomu 19. a 20. století, tak současným uměním. To ostatně dokazuje i jeho kurátorské angažmá pro výstavu Decadence Now! Za hranicí krajnosti v roce 2010 v Rudolfinu. „Už dlouhou dobu mě zajímají temné stránky umění a lidské existence. Témata vycházejí z pozorování, všimnete si, že se nějaký motiv objevuje častěji, a vy se ptáte proč. Jakou roli hraje třeba bondage ve výtvarném zobrazení. Pokud chceme mít nějaký komplexnější pohled na to, co jsme a kde žijeme, tak se musíme zabývat i tématy, která jsou pro někoho skandální, nepříjemná či odpuzující.Před čtrnácti lety byla situace odlišná. Cítím to sám v projektech, které jsou spojeny s extrémnější rovinnou, že vnitřní, nepsaná cenzura je dnes daleko silnější. Řada institucí je dnes daleko méně otevřená. Jdeme spíš směrem k cenzuře, která je skrytá za něčím, čemu se říká politická korektnost.“ Anotace k výstavě Výstava Decadence Now! Za hranicí krajnosti je mezinárodním projektem, který se snaží koncepčně pracovat s pojmem dekadence v současném umění. Výstava v pražském Rudolfinu není dělena chronologicky, ale tematicky do pěti oddílů, jež na sebe plynule a logicky navazují a vytvářejí tak pomyslný a uzavírající se kruh. V teorii umění se v posledních letech stále více objevují pojmy dekadence a dekadentní, často také v souvislosti se současným uměním. Obecnost pojmu dekadence, respektive jeho paralelní existence i vně sféry umění, umožňuje nové metodologické postupy a kombinace, objevuje nová teritoria a vztahy. Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. Dekadence je pevně spojena i s jasným postojem krajního individualismu. Dekadence je téma, které je v současné kultuře aktuální, či lépe, opět aktuální. Apokalyptický pocit zmaru a krize naší civilizace podněcuje zvýšený zájem o temnou stránku lidského nitra i samotného světa. Od 70. let 20. století můžeme sledovat kontinuální snahu pracovat s typicky dekadentní tematikou u celé řady umělců jako Jeff Koons, Cindy Sherman, Nobuyoshi Araki, Jake a Dinos Chapman, Robert Mapplethorpe, Damien Hirst, Zhang Peng, Keith Haring, Andre...

Doc. PhDr. Marie Klimešová, Ph.D. (* 1952) Vystudovala dějiny umění na Univerzitě Karlově. Specializuje se na umění po druhé světové válce, řadu let působila jako kurátorka v Galerii hlavního města Prahy a ve sbírce moderního a současného umění v Národní galerii v Praze. Uplatnila se rovněž jako hlavní kurátorka výstavních projektů Ohniska znovuzrození: České umění 1956–1963 (1994), Roky ve dnech: české umění 1945–1957 (2010) spoluautorka bilančních publikací Nová encyklopedie českého výtvarného umění (Academia, 1995), Alternativní kultura (Lidové noviny, 2002), Dějiny českého výtvarného umění VI/1–2 (2007) a autorka i spoluautorka řady výstav, katalogů a monografií (Zbyněk Sekal, Alena Kučerová, Eva Kmentová, Běla Kolářová, Robert Piesen, Jiří Balcar, Jitka a Květa Válovy, František Foltýn, Stanislav Podhrázský ad.). V letech 2006–2008 byla předsedkyní Uměleckohistorické společnosti v českých zemích a v současné době přednáší dějiny umění druhé poloviny dvacátého století v Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Anotace k výstavě Výstavní projekt Roky ve dnech je soustředěn na komplikovanou etapu českého umění od konce druhé světové války až po první kulturně-politické uvolnění stalinských dogmat. Výstavně nebyla dosud této etapě naší výtvarné historie jako celku věnována pozornost a tradičně bývá umění tohoto období považováno za výtvarně méně důležité. Ve skutečnosti se právě tehdy, od posledních let druhé světové války, formoval základ výrazné umělecké generace. Třináct částí výstavy reflektuje výtvarné fenomény, tematické a názorové okruhy, osobnosti a události, které vytvářejí obraz doby a znamenají podstatné hodnoty českého umění druhé poloviny 20. století. Zároveň je výstava členěna na dvě časové etapy, jejichž předěl představuje politický puč v roce 1948 a jeho důsledky v české kultuře. Tyto základní časové bloky pomáhají ukázat komplikovanost období, v němž umělci nejprve reagovali na deziluzi plynoucí ze zkušenosti války a rozpadu klasických postupů předválečného modernismu, a později čelili ideologické likvidaci intelektuálních i tvořivých sil společnosti. Hranice obou období jsou do značné míry prostupné, traumata konce války se brzy transformovala v traumata nově nastupující totality. Konfrontací kompaktních výtvarných celků a jednotlivých prací výstava poukazuje na progresivní příklady tvorby autorů různých generací, kteří se po válce a v období vrcholící ideologické demagogie dokázali orientovat a svými díly i ...

Kurátorkou výstavy je Anežka Šimková. ********** AKTUALITA | 9. 4. 2020 Na cestu zpět k Růžové zahrádce a dozvědět se více o rukopisných modlitebních knihách můžete vydat ZDE: Vrátit se v čase do 18. a 19. století - obdivovat půvab, živost a osobitost výzdoby „modlitbiček“ - ocenit tvůrčí invenci amatérských malířů a písařů tehdejšího českého a moravského venkova – to vám umožní malý velikonoční dárek Muzea umění a jeho kurátorky Anežky Šimkové. Pojďte si s námi připomenout výstavu Růžová zahrádka | Rukopisné modlitební knížky 18. a 19. století. „Dnes si znovu uvědomuji, že útěšná líbeznost a nadějeplné poslání těch drobných knížeček pomáhaly v každém čase mírnit dopad málo útěšných dnů…,“ prozrazuje Anežka Šimková, proč se rozhodla zrovna v těchto dnech připomenout rukopisné modlitební knížky 18. a 19. století. Muzeum umění Olomouc je v rámci svého Roku knihy představilo formou výstavy a publikace v roce 2009. Tehdy se poprvé pochlubilo uzavřeným sběratelským konvolutem pražského kunsthistorika a sběratele Jana Poše, získaným do knižní sbírky muzea a upozornilo tak na jedinečný fenomén knižní kultury u nás. Jak rukopisné modlitební knihy vypadaly, kdo byli jejich autoři, a proč je tvořili, prozradila Anežka Šimková a Pavel Černý v rozhlasovém pořadu Evy Ociskové (ČR Vltava 6. 7. 2009) https://www.muo.cz/vydejte-se-s-nami-o-velikonocich-zpet-k-ruzove-zahradce--3319/ Anotace k výstavě Objevná výstava, která je ve výstavním programu příspěvkem k prezentovanému roku knihy, zaměřuje pozornost především na výtvarné kvality ručně psaných a kreslených modlitebních knížek, které získalo Muzeum umění Olomouc z pozůstalosti pražského sběratele Jana Poše. Tyto opisované a zdobené knížky českých a německých modliteb vycházející ze struktury tehdy rozšířených tištěných modlitebních knížek, představují specifický fenomén v historii náboženské knihy, vyskytující se v období 1750 – 1850 na českém a moravském venkově. Návštěvníky zaujme bezesporu jejich malebný a naivní půvab opřený o citové zaujetí lidových tvůrců. Výpravnou publikaci s texty Jana Poše pro MUO vydalo nakladatelství Arbor vitae. Publikace získala ocenění v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2009 (1. místo) a zvláštní ocenění v národní soutěži muzeí GLORIA MUZEALIS v kategorii Muzejní publikace roku 2009. Galerie Muzeum umění Olomouc   Denisova 47   771 11 Olomouc Termín 19.02.2009 - 03.05.2009 ...

kurátoři: Jan Hosnedl,František Ulč, Tomáš Pospiszyl Bohumil Konečný Bohumil Konečný přezdívaný Bimba je výjimečný a znovu objevovaný malíř a ilustrátor 2. pol. 20.století. Je mistrem dynamických dobrodružných ilustrací a kreseb krásných žen. Je známý jako ilustrátor knih Jaroslava Foglara a Otakara Batličky, je ale i autorem řady reklamních plakátů. Jeho kariéru velmi poznamenala aféra s komiksovou hrdinkou Amazonou - Octobrianou, kterou obdivoval i David Bowie. Kája Saudek o něm napsal: „Konečný, to byl člověk, který uměl v roce třicet sedm nebo třicet osm to, co dnes v Americe umí sotva pár desítek malířů. Byl neporovnatelný s čímkoli. Tento Bohumil Konečný, zcela zapomenut a za života neuznán, byl absolutní génius, který už jen tak nebude. To, co umím, mě naučil on.“ Anotace k výstavě (Ne)zapomenutý malíř Bohumil Konečný a František Ulč v Kožlanech (80. léta)Tvorba Bohumila Konečného byla kdysi mezi veřejností dobře známa. Pamětníci ještě dnes vzpomínají na jeho legendární obálky časopisů i knižní ilustrace s nezaměnitelným podpisem Bimba. Vinou minulého režimu upadalo postupně jeho dílo i on sám v pozvolné zapomínání. A tak už si jen pár jeho přátel a hrstka sběratelů uvědomovalo, jaký to byl výborný kreslíř. Až v roce 1994, čtyři roky od Bimbova skonu, proběhla v mladoboleslavské Galerii první obsáhlá výstava, na které jsem se velkou měrou podílel. Tato výstava vzbudila po delší době zájem veřejnosti o jeho obrazy a ilustrace. Tehdy mne ale ani ve snu nenapadlo, že se zásluhou skautského přítele Jana Hosnedla o třináct let později uskuteční ještě větší výstava v Bimbově rodišti v Plzni. A už vůbec mě nenapadlo, že se Bimbova výstava uskuteční v Obecním domě v Praze. Chtěl bych se ještě zmínit o jedné zajímavosti: když jsem poslal do Muzea westernu v americkém Forth Worthu v Texasu kopie Konečného obrazů s westernovou tematikou, tamní pracovníci neskrývali svůj úžas a jen litovali toho, že Konečný není rodilým Američanem, aby tak jeho obrazy mohly viset společně s díly Rassella a Remingtona ... Bimbova tvorba a přátelství s ním ovlivnila a obohatila nejen mé mládí, ale vlastně celý můj život. Kdysi jsem mu dal slib, že se budu snažit o jeho rehabilitaci, a mám dobrý pocit, že se to daří. Věřím, že dílo Bohumila Konečného - Bimby bude mít i v budoucnu své obdivovatele a příznivce. František Ulč - kurátor výstavy Výstavu podpořilo Ministerstvo kultury a Plzeňská teplárenská a. s. Realizátorem výstavy a vydavatelem druhého rozšířeného vydání knihy...

V posledních dvou desetiletích stále více umělců zobrazuje ve svých dílech houby, které se postupně přesunuly z okrajů do centra obrazů jako jejich ústřední motiv. Pro několik výtvarníků se houby staly hlavním námětem tvorby. Zdálo by se, že tato tendence souvisí s nově nabitým pocitem svobody po roce 1989, jehož projevem bylo i nadšení pro experimenty s halucinogenními látkami, ty však v celém tématu hrají spíše okrajovou roli. Důležitějším se jeví způsob, jakým je postmoderním umění vnímán kýč a jak se význam a podoba kýče proměňují v průběhu času. Vedle toho je nezanedbatelným faktem to, že houbaření patří v těchto zeměpisných šířkách k oblíbeným činnostem, jež nezůstává bez příznivého vlivu na vnímání hub jako takových. Smyslem výstavy je představit tento zajímavý ikonografický proud několika retrospektivními pohledy do 20. století, a to prostřednictvím tematických okruhů, které houby zkoumají podle jejich magického, ornamentálního, symbolického či sběratelského významu. Galerie Galerie Klatovy / Klenová   Klenová 1   340 21 Janovice nad Úhlavou Termín 06.04.2008 - 10.08.2008 Web https://www.gkk.cz/cs/vystavy/archiv/mezi-zviretem-a-kvetinou-/ ...

Otto M. Urban "Dekadence není spojena s žádným formálním kánonem.Dekadentní díla sahají od akademické malby 19. století po kubismus, od obrazů a kreseb Jana Preislera po grafiku Josefa Váchala. Jsou spojena obsahem a jsou na hraně pravidel tehdy společností přijatelných." Anotace k výstavě Výstava V barvách chorobných, která v únoru 2007 skončila v Obecním domě, představila syntézu dosavadního systematického zájmu kurátora Otto M. Urbana o projevy dekadence ve výtvarném umění. Tato výstavní událost zůstane zachována v katalogu, který ve spolupráci s Obecním domem vydalo nakladatelství Arbor vitae. Velkoryse vypravená publikace je díky nekonvenční grafické úpravě a typografii Roberta V. Nováka ukázkou současného knižního umění a odkazuje k zálibě v bibliofilii, charakteristické právě pro dekadenty konce 19. století. Novákem zvolená růžová barva ostře světélkující z černého pozadí sugeruje přiznanou chorobnost a provokativnost tohoto krajního proudu modernismu, jenž je představen v několika stech reprodukcích a ve studiích Otto M. Urbana, Daniela Vojtěcha a Luboše Merhauta. V textu „V barvách chorobných“ O. M. Urban přibližuje proměny v českém výtvarném umění v letech 1880—1914 a počátky dekadence mimo akademické prostředí a charakterizuje ústřední představitele. Výtvarná díla v druhé, rozsáhlejší obrazové části pak osvětluje nejen Urbanův komentář, ale i citace dekadentní lyriky a dobové umělecké kritiky. Vzniká tak jedinečný, kompozičně vyvážený celek, který nově aktualizuje vztahy mezi poezií a výtvarnictvím, navazované na přelomu století. Maximálně také nechává promlouvat umění a dobové prameny, ovšem v předem stanoveném rámci čtyř základních tematických řad: autostylizační polohy umělců zachycuje oddíl „Zachmuřený, zhýralý, morózní“; zobrazení ženy a extrémní vztah obou pohlaví část „Démon láska“; herezi a mystiku vyrůstající z náboženské krize oddíl „Satanické halucinace“; téma nemoci a smrti je soustředěno v části „Očistec smrti“. Interdisciplinární, esteticko-filosoficky, literárně- historicky a kunsthistoricky založený přístup k tématu, svou náročností u nás vzácný, přináší nová vymezení dekadence v českém umění, zbavená pejorativního příznaku, který pojem s různým zacílením měl od osvícenství až do věku avantgard a totalitních režimů. Příspěvky z různých stran akcentují hraniční povahu umělecké dekadence a její tvůrčí, anarchické a individualistické složky, nově zhodnocují stylotvorný výkon umělce na pomezí mezi rozumem a sférou šílenství, inst...

„Po několika dnech sledování jeho ničivé stopy jsem nad ním stál, slyšel jeho slábnoucí dech a tonul v moři zoufalství z neschopnosti mu jakkoli pomoct. Dohasl a já tam zůstal stát v naprosté tmě.“ František Skála  František Skála jr. chápe patrně svou tvorbu jako lidsky zmanipulovanou tvořivost samotné přírody. Se směsí humoru a vážnosti, ironie a úcty, monumentality a jemné citlivosti vytváří většinou variace na přírodní objekty. Vedle citlivé komunikace s přírodou však reflektuje svými díly i jiné oblasti lidského života, jako na př. tvorbu a zpracování umělých hmot. Rovněž s jistou mírou ironického nadhledu, citlivě vyzvedá světelné, barevné, tvarové a materiálové kvality nalezených věcí a jejich nečekaných kombinací. Lidské, utilitární produkty vřazuje do nových příběhů a tímto vykročením z oblasti lidské praxe do neúčelné oblasti estetiky odkrývá pohled do tajemných souvislostí lidských osudů. Stejně tak si pohrává se společenskými normami a zvyklostmi, aby k takovým ověřeným modelům jednání opatřil ironický odstup. (Shark, Z cyklu ON, hudební produkce MTO, aktivity B.K.S.) Projevuje se jako radikální mystifikátor, ale zároveň vyniká přesností výtvarného jazyka a důsledností uměleckého výrazu jak po stránce obsahové, tak řemeslné. Obor filmové a televizní grafiky, který vystudoval na VŠUP Praha, povzbudil zřejmě jeho zájem o vyprávění příběhů (comix Velké putování Vlase a Brady, deníky, ilustrace pohádek) Zúčastnil se studentských iniciativ ve škole a od r. 1984 akcí konaných ve spolupráci se studenty z AVU (především výstavy Konfrontace). Je členem skupiny Tvrdohlaví, od roku 1974 je zakládajícím a skutečným členem tajné skupiny BKS a komturem Řádu Zelené Berušky. Kromě orchestru MTO Universal působí v hudebním tělese Finský barok a ve vokálním triu Tros Sketos. Nesleduje televizi, nemá dosud internetovou adresu ani mobilní telefon a převážně žije tvůrčím životem na svém statku na samotě Dřevíč, pokud právě nepobývá na některém ze svých četných rezidenčních pobytů v předních světových uměleckých centrech. Prvních výrazných úspěchů vyjádřených českými i mezinárodními cenami dosáhl jako ilustrátor dětských knih. V roce 1991 obdržel cenu Jindřicha Chalupeckého a pobyt v Headlands Center for the Arts v San Francisku, který byl s touto cenou spojen na něho silně zapůsobil. Od r. 1992 pracoval na výtvarném řešení interiérů paláce Akropolis v Praze. V roce 1993 byl vybrán aby reprezentoval Českou republiku na 45. bienále současného umění v Benátkách....

Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer Eva Švankmajerová (25. září 1940 v Kostelci nad Černými lesy – 20. října 2005 v Praze) byla česká výtvarnice, básnířka a prozaička. Od roku 1970 členka Surrealistické skupiny, známá svými surrealistickými obrazy, knihami a filmy i v zahraničí. Na filmové tvorbě spolupracovala se svým mužem, ale i dalšími režiséry (mezi jinými s Edvaldem Schormem, Jaromile Jirešem a Jurajem Herzem). Je držitelkou celkem 5 Českých lvů - za nejlepší výtvarný počin za filmy Lekce Faust a Šílení, za nejlepší výtvarné řešení za film Otesánek a za nejlepší filmový plakát k filmům Otesánek a Šílení. Ve výtvarném umění na sebe upozornila v šedesátých a sedmdesátých letech Emancipačním cyklem – variacemi na známé obrazy, na nichž nahradila ženské postavy mužskými. Jan Švankmajer (* 4. září 1934 Praha) je český filmový režisér, animátor a výtvarník; čelný představitel pozdního českého surrealismu. Vystudoval na pražské VŠUP a loutkové katedře AMU. Na pole filmu vstoupil v 60. letech, v době české nové vlny, svůj první film Poslední trik pana Schwarzenwalldea a pana Edgara vytvořil v roce 1964. Poté se zaměřoval na krátké filmy, kde kombinoval prvky z loutkařství, animaci a prvky hraného filmu. Mezinárodní pozornost získal v roce 1983 přehlídkou svých filmů z 60. let na mezinárodním filmovém festivalu Fifa. V roce 1988 natočil svůj první dlouhometrážní film Něco z Alenky, který získal světový úspěch. Poté natočil několik dlouhých filmů, nejnovější Přežít svůj život v roce 2010. Jako výtvarník a animátor se podílel také na filmech dalších tvůrců a tvoří i výtvarná díla mimo film. Často spolupracoval se svou ženou. Spolupracuje také s producentem Jaromírem Kellistou , s kterým po roce 1989 založil produkční firmu. Švankamjerův umělecký styl je těžko zařaditelný, většinou je řazen k surrealismu, v kterém byl ovlivněn již v 60. letech Vratislavem Eggenbergem. Jeho dílo ovlivnilo jak domácí umělce, tak i několik zahraničních, jako je Tim Burton, Terry Giliam, bratři Quaiovy, nebo Shane Acker. Anotace k výstavě Jídlo je název retrospektivní výstavy Evy a Jana Švankmajerových, na kterou oba surrealističtí výtvarníci přichystali pestrou všehochuť své tvorby od konce 50. let, slibující opulentní umělecký zážitek. "Expozici jsme koncipovali jako manýristickou kunstkameru. Obrazy, objekty, kresby, sny, koláže keramiku, loutky, lásky, básně, fotografie, fetiše, grafiku, rébusy či dokumenty představujeme v deseti prostorech. Nejsou uspořádány chronologicky, a...

24/10/2025 — 01/03/2026 Výstavní síň Masné krámy Autorka: Alena Pomajzlová Kurátorka: Petra Kočová   Josef Šíma (1891–1971) se do výstavních síní Západočeské galerie vrací po téměř šedesáti letech. Odkazem na jeho první výstavu jsou v té současné návrhy k vitrážím ze šedesátých let, které představují i jakousi časovou spojnici s malířovými začátky ve Francii. Tehdy se ocitl v jiném světě a jeho tvorba začala reagovat na nové vizuální a myšlenkové stimuly. Šíma se však nepřipojil k žádnému z tehdy dominantních proudů – vždy je nějakým způsobem překračoval. Bez zábran slučoval avantgardu s tradicí, formální výtvarné experimenty s literárními odkazy či filozofickými myšlenkami, konkrétní vidění věcí s univerzálními otázkami, vážné umění s banalitou a humorem.  Název výstavy – Mezisvěty – proto odkazuje ke střetům a prolínání různých oblastí v Šímově tvorbě: v první řadě proměnily malířův výtvarný jazyk podněty mezinárodní umělecké komunity Paříže (zejména Max Ernst, Piet Mondrian, Giorgio de Chirico, Georges Ribemont-Dessaignes, Pierre Jean Jouve); k tomu se přidaly dadaistické impulsy propojené s populární kulturou, a zejména exkursy do světa poezie. Ty byly podpořeny nejen inspirujícím přátelstvím s básníky, ale také teoretickými úvahami na téma struktury básnického jazyka, o níž Šíma hovoříval s lingvistou Romanem Jakobsonem při svých návštěvách Prahy. Jakobsonovy detailní analýzy jazyka poezie a zkoumání vzájemných vztahů, zejména výklad zdánlivě nelogických spojení a vrstvení významů, se tak mohly bezprostředně odrazit ve struktuře Šímových maleb. Navíc z druhé strany nabídly, jak ukazuje publikace k výstavě, lákavou možnost jiných cest při pozorování, srovnávání a interpretacích Šímových děl.  Kromě zásadních Šímových obrazů a kreseb výstava výběrově připomene ve vzájemném dialogu také další osobnosti tehdejší české i zahraniční výtvarné scény (jsou to např. Jindřich Štyrský, Jan Zrzavý, František Kupka, Max Ernst, Giorgio de Chirico).  Vystavená díla jsou zapůjčena ze zhruba dvou desítek významných českých veřejných i soukromých sbírek (NGP, MG, GASK, GHMP, PNP, AJG, GMU v Hradci Králové, GU Karlovy Vary ad.) a také se zastoupením sbírek zahraničních (Centre national des arts plastiques, uloženo v Musée des Beaux-Arts, Reims, Staatsgalerie Stuttgart aj).  Autorka koncepce Alena Pomajzlová přednáš...